Isabela si sedla za stůl, v prostorné, a nádherné jídelně. Za velikým, kulatým stolem, seděla již Alison s Aishou, a dvě služebné, připravovali na stůl, jejich snídani. 

„Jak ses vyspala, holčičko?" usmála se Alison a změřila si ji zkoumavým pohledem.

 „Nemohla jsem spát." Zabručela Isabela.

 Celou noc, nezamhouřila oka. Představa, že přijde. Že si lehne vedle ní, ji nedovolila usnout. Vlastně již jen z pouhé představy toho, že ho uvidí, se jí dělalo špatně.

 On, ale nepřišel. Za celou noc, se neukázal. A když teprve k ránu usnula, vzbudila ji služebná, že je připravena snídaně. 

„Dobré ráno, pane." Ozval se hlas služebné, a Isabele, se rozklepala kolena. 

Nicholas vstoupil do dveří. Obešel stůl, sklonil se ke své matce a políbil ji na tvář. „Dobré ráno, matko." Otočil se k Aishe, a políbil ji na čelo. 

Pak se postavil, podíval se na Isabelu, a udělal nepatrný pohyb, směrem k ní.

 Isabela se automaticky přikrčila, a přitáhla si bílý župan, až ke krku. 

Zarazil se, a ve tváři mu zacukalo. 

„Kávu prosím, Berto." Prohodil směrem k služebné, a usadil se naproti Isabele. 

Za chvíli, mu zazvonil telefon. Něco do něho zavrčel, pak se zvedl a přešel k oknu. 

 Isabela povytáhla obočí. Jeho hlas zněl rozčileně a dosti výhružně. Ale hlavně..., mluví japonsky?

 „Ovládá deset světových jazyků." Odpověděla Aisha, na její překvapený pohled.

 Isabela ho udiveně sledovala, že si ani nevšimla, že se na ni dívá. Ještě něco zavrčel do telefonu, strčil ho do kapsy a znovu přisedl ke stolu.

 Isabela pod jeho pohledem, rozpačitě sklopila zrak a zadívala se do talíře. 

„Byl bych rád, kdyby se ti tu líbilo," pronesl najednou do ticha, a jeho modré oči, si ji měřili pohledem, „pakliže budeš mít nějaké přání, rád ti je splním."

 „Přání?! Nikdy, tě nepotkat!" vyjelo z ní dříve, než si to uvědomila.

Jeho oči, se zúžili do úzké škvírky. Pevně semkl rty. 

„Tohle přání, ti bohužel nesplním," procedil mezi zuby, „ale jak si přeješ," s ledovým klidem, se odstrčil od stolu, „vrátím se večer. A vezmu si, co mi patří!" zavrčel na ní. 

Bylo znát, že ho vytočila na nejvyšší míru. Naklonil se k ní a zakroužil v její tváři. 

„Hodlám, si vzít tvé panenství, Isabelo. Tak ne, aby tě napadlo utéct. Odtud, se nikdo nedostane. Nikdo..., se nedostane tam, ani sem!" Zhluboka vydechl, narovnal se a pokynul Antonovy s Raulem. Isabeliny bodyguardi, se postavili vedle dveří. 

 Ještě jednou, se na ní podíval a vykročil ven. Isabele se nahrnuly slzy do očí.

 „Proč ho tak dráždíš, holčičko?" zašeptala Alison. 

Aisha přikryla její ruku svou, a povzbudivě, se na ni podívala. „Můj bratr není zlý," usmála se povzbudivě, „věř mi, že až ho poznáš, změníš názor." 

Byla si vědoma toho, že ji její bratr miluje. Již dlouho. 

Kiefer, coby jeden z jeho bodyguardů, byl mnohdy svědkem toho, když div nenechal zlikvidovat muže, který, o ní projevil zájem. Hlídal si ji, jako oko v hlavě.

 Celých dvanáct let, si mohla být jistá, že se ji nemůže nic stát.

 On jen nedokázal, projevovat city. Byl tak vychován. Tvrdý, nesmlouvavý a bezlítostný boss. Jakýkoliv projev emocí, by byla slabost, kterou on, nesměl nikdy vyjevit.

 A Isabela, mu to zrovna moc neulehčovala, povzdechla si Aisha, nad jejím přístupem k němu. Přeci stačilo, tak málo, a snesl by ji modré z nebe. Udělal by pro ni vše, jen kdyby se k němu, chovala jinak. Jen, kdyby ho dokázala milovat. 

Byla si jista i tím, že v soukromí, by se pro ni dokázal, i snížit pod svou úroveň. Jeho srdce, bylo dobré, i když jeho duše, bloudila v temnotách.