Byl již skoro večer. Nicholas seděl v pokoji svého syna, a zamyšleně ho pozoroval, jak si hraje. Chodíval k němu čím dál častěji. Měl alespoň trochu pocit, že je tím Isabele trochu blíže.

 Byli to již skoro čtyři měsíce, kdy Isabele řekl, že je konec. Jeho rozhodnutí, ho však tak drtilo, že si to sám ani nedokázal představit.

 Nemohl však jinak. Již prostě neměl sílu, na to jí čelit. 

Ale ke své smůle, zjistil, že zřejmě dosti změkl. Normálně by nechal Isabelu odvést daleko, tak, aby se jí nic nestalo, ale aby byla z jeho dosahu. To, ale nedokázal. 

Sám sobě, to omlouval tím, že nemůže vzít jejich synovy matku. Ale v hloubi srdce věděl, že se jí i přesto všechno, nedokáže vzdát úplně. 

Odstěhoval se z jejich pokoje, na druhý konec, jeho domu. Však byl tak veliký, že když chtěl, nemusel potkat živou duši, celé týdny. 

V kanceláři stejně trávil celé dny a někdy i noci, tak nebyl problém, se Isabele vyhýbat.

 Viděl ji za tu dobu, jen několikrát, a pokaždé, se na něj dívala se slzami v očích. Však i on, měl co dělat, sám se sebou.

 Připadal si jako vězeň, ve svém vlastním domě. Ale prostě se nedokázal přenést přes tu skutečnost, že mu Isabela nevěří.

 Nedůvěřovala mu ani za mák. Však kdyby to tak bylo, nikdy by se nestalo nic z toho. A důvěra, oddanost a láska, bylo něco, co ve svém životě, tančícím nad propastí, potřeboval mít. 

Ano, jeho srdce se pohybovalo nad propastí, jenom díky ní, již od té doby, kdy ji poznal. Věděl to, ale jeho skoro posedlost po ní, ho nedokázala od toho odradit. 

Když se ukázala ve dveřích Berta, políbil Adama na čelo a vyšel ze dveří. 

Venku již se pomalu stmívalo, ale čekala ho ještě velmi důležitá, obchodní schůzka. 

Kiefer již stál připraven v obývacím pokoji, a venku čekala i jeho ochranka a připravená auta.

 „Pojedeme, Kiefere." Pokynul mu, a rozkročil se ke dveřím. 

„Nicholasi." Uslyšel najednou tichý, skoro plačtivý hlas za sebou. 

Zastavil se, a na moment zavřel oči. Zprudka vydechl, a snažil se nasadit, co nejvíce nepřístupný pohled, když se na ní otočil.

 „Nechoď, prosím. Já..." polkla slzu, „mluv se mnou." 

Nicholas si jen smutně povzdychl, a zatřásl hlavou k odporu. „O čem chceš mluvit, Isabelo? Mám pocit, že jsem namluvil již dost, a kam to vedlo?"

 Isabela popotáhla a utřela si uslzenou tvář, hřbetem ruky. „Nicholasi..., vyslechni mě. Prosím. Neodcházej..., nedal jsi mi ani šanci na to ti vysvětlit..." 

Nicholas si rozčileně odfrkl. V očích mu zajiskřilo. 

„Vysvětlit? Dal jsem i několik příležitostí, Isabelo. Když ale někdo nechce slyšet, neudělám s tím nic, ať se snažím sebevíce. Nemůžeš chtít po někom, komu vůbec nedůvěřuješ, aby on, měl důvěru v tobě!" poslední slova vyplivl, jakoby ho pálila na jazyku. Otočil se k odchodu. 

„Počkej, Nicholasi. Prosím." Vykřikla. 

„Nemůžu, Isabelo," otočil se ještě, „ i kdybych chtěl. Mám důležitou schůzku." 

„Schůzku?" vydechla Isabela, a Nicholas měl pocit, že i podtón nedůvěry, opět zaslechl v jejím hlase.

 Oči semkl do úzké škvírky, a změřil si jí pohledem. 

„Samozřejmě, Isabelo," vyprskl, „jelikož již spolu nespíme, potřebuji si zašukat. Chceš snad se mnou do trojky?! Nebo se chceš dívat?!" 

Isabela zalapala po dechu. Přikryla ústa dlaní, a s pláčem odběhla. 

Nicholas polkl. Chtěl ji ublížit. Nyní ale nevěděl, jestli ho to nebolí více, jak jí.