Bylo již po večeři. Aisha s Alison, seděli za stolem a Isabela se v křesle, mazlila se svým synem.

 Její myšlenky, se však stále ubírali jiným směrem. Moc dobře si uvědomovala, co dnes provedla. To se nemělo stát. Nejraději by se neviděla. 

Když se vrátila s brekem, a Aisha s Alison se dověděli, co provedla, úplně zbledli.

 Situace byla vážná, a tohle, jí Nicholas jen tak neodpustí. 

Najednou se otevřely dveře. Do místnosti vstoupil Nicholas, s Kieferem v patách. Přelétl celou místnost pohledem. 

Políbil matku i Aishu na tvář, a po té se obrátil k Isabele. Neřekl nic, jen kamenný výraz tváře, nevěstil nic dobrého.

 Přistoupil k ní, a vzal Adama z jejích rukou. Chvíli ho k sobě tiskl, a líbal na temeno jeho hlavičky. Vypadalo to, že se mu snad i zaleskli oči. 

„Odnes Adama, Berto." Řekl po chvíli, a podal ho jeho chůvě.

 Pak přešel k baru a nalil si skleničku whisky. Teprve, když její obsah, do sebe kopl, se obrátil na Isabelu.

 „Proč jsi porušila má pravidla, Isabelo?!" řekl, a zabodl do ní svůj pronikavý pohled. 

Isabela polkla. Takhle naštvaného, ho snad ještě neviděla. Bylo to snad ještě horší, jak naposledy.

 „Já..., jen jsem chtěla..., chtěla jsem tě vidět, Nicholasi," vypravila ze sebe, „celý týden, přicházíš až nad ránem..., jestli vůbec." 

Nicholasovi oči zajiskřily zlostí. Zprudka vydechl.

 „Antona s Raulem, snad můžeš oklamat, Isabelo," stále ještě mluvil klidně, ale bylo to jak ticho před bouří, „již několikrát, jsem ti řekl, že je nesmírně důležité, abys mi stoprocentně důvěřovala. Je to důležité pro tebe. Pro mě. I pro bezpečí všech, v tomto domě." 

Nalil si ještě jednu skleničku. Znovu do sebe obrátil její obsah, a když k ní po té vzhlédl, jeho oči, přímo sršeli blesky, jejím směrem. 

„Uvědomuješ si vůbec, do jak závažné situace, jsi mě opět dostala?!" zařval najednou, a vztekle mrštil sklenicí, proti zdi, „uvědomuješ si vůbec, že jsi byla jen kousek od toho, aby tě Genkei zabil? A měl by na to právo, kruci! Celý týden, jednám s Genkeiem, o naší smlouvě. Celý týden, se snažím, urovnat vše, co jsi svou nerozvážností způsobila!" Křičel na ni. Přímo zuřil. Běsnil. Měl co dělat, aby alespoň maličko, udržel své emoce, pod kontrolou.

 „Nechal jsem se kvůli tobě skoro zabít, Isabelo! Tři měsíce, jsem ležel v sanatoriu, a přísahal si, že mě do takové situace, již nikdy nedostaneš! Obětuji kvůli tobě víc, než si dokážeš představit!" na moment se odmlčel. Rezignovaně si povzdechl. Zoufale si prohrábl rukou vlasy.

 A když Isabela po té, spatřila výraz jeho tváře, chtělo se jí brečet. Jako kdyby všechno, co cítil, bylo pryč. Jako kdyby rezignoval. Jako kdyby, v ní jí přestal věřit. 

„Nevybral jsem si to, čím jsem," zašeptal po chvíli, „ale musím s tím žít. Každý den. Každou hodinu. Minutu, musím myslet, na vaše bezpečí. Ano..., jsem boss, mafie Nostra Victoria. Jsem si vědom i toho, že stačí vyslovit mé jméno, a každý, se klidí z mého dosahu. Jsem zmetek. Jsem hrozný člověk. Ale musí to tak být..., protože, stačí malé zaváhání, a je konec." 

Pomalu přešel k oknu, a zadíval se ven. Chvíli mlčel, a Isabela měla pocit, že slyší i tlukot, svého srdce.

 „Celý týden, od rána do večera, jednám s Genkeiem. Tři měsíce co jsem byl pryč, zanechalo spoustu restů, které musím napravit. Nemáš vůbec tušení..., a ani nesmíš mít..., o co se jedná."

 Otočil se na ní. Chvíli si ji měřil pohledem. A i jeho oči, se snad lehce zaleskli, pod tlakem slz, které se mu zaleskli v očích. 

„Je konec, Isabelo! Já již nemohu, takhle dál. Ohrožuješ svůj život, i životy všech, které miluji. Představa, že by se někomu z vás něco stalo, mě budí ze sna," několikrát se zhluboka nadechl a rezignovaně svěsil ramena, „představa, že držím tvé mrtvé tělo v náručí, je tak děsivá a bolestivá, že to nedokáži déle snášet. Nedokáži žít s tím, že se každou minutu, budu děsit toho, že o tebe přijdu. Je jen jediná možnost," nahlas polkl, „skončit to."