Nikdo se ani nehnul. V místnosti bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem.

 Nicholasova tvář, nabyla kamenného výrazu. Pevně semkl rty, a ve tváři mu zacukalo. 

I Isabela poznala, že udělala velkou chybu. „Nicholasi, já..." nervózně nahlas polkla. 

Nicholasovi oči, se sevřeli do úzké škvírky. Přímo zuřil, ale nedal na sobě nic znát. 

„Jistě máš dobrý důvod, proto, abys porušila můj příkaz. Že, lásko?" procedil mezi zuby. 

Stále seděl naproti ní, jen se obrátil, jejím směrem. Mírně předklonil hlavu, a jeho oči, přímo zajiskřily zuřivostí.

 Všichni samozřejmě čekali, co udělá. Hlavně Kiwo Genkei.

 V jejich komunitě, by něco takového, bylo zcela nemyslitelné. Manželku Kiwo Genkeie, by mohla čekat i smrt, za tak závažné porušení pravidel. I to, by možná bylo pro ni, jedno s těch lepších řešení. 

Nicholas to nemohl, v žádném případě, nechat jen tak. Musel konat. A rychle. 

„Nicholasi..., promiň..., já..." najednou nevěděla co říci.

 Srdce se jí rozbušilo, jako o závod. Však výraz, v Nicholasově tváři, jí říkal, že je vytočený, na nejvyšší míru. 

„Doufám, že si pamatuješ, co jsem ti slíbil, že udělám, za každé porušení, mích pravidel?!" Mluvil nahlas. Příkře, a každé slovo, přímo zuřivě, poválel na jazyku. 

Isabela polkla. Samozřejmě, že to věděla. To ale přeci neudělá? Nebo ano? Však jí říkal, že nebude mít problém s tím, ji dát na zadek. Kdy, ani kde. 

„Sundej si kalhotky." Řekl najednou, a Isabela vytřeštila oči.

 Zaváhala a rozhlédla se po místnosti. Všichni ji upřeně sledovali, ale nikdo nehnul ani brvou.

 „Počítám do tří, Isabelo. Sundej si kalhotky, říkám!"

 I ona, poznala, že nemá jiných možností. Polkla, a třesoucíma rukama, sáhla pod sukni. Sundala ten titěrný kousek prádla. 

Nicholas se na ni chvíli díval, a pak natáhl ruku. „Dej mi je." 

Udělala dva kroky k němu a natáhla ruku. Pomalu je vzal do dlaně, a nespouštěl z ní oči.

 Stále ji upřeně sledoval. Pak jeho oči zajiskřily. Přiložil kalhotky k obličeji, a zhluboka si přivoněl.

 Isabela měla pocit, že se jí každou chvíli, musí podlomit kolena. Pak je vložil do kapsy a pohodlně se opřel do opěradla. 

„Pojď sem, Isabelo!" přikázal, a vzhledem k tomu, jak se na ní rozzuřeně díval, udělala automaticky, krok vpřed. 

„Lehni si." Ukázal na svá kolena, a povytáhl výhružně obočí.

 Isabela se předklonila, a lehla si přes jeho kolena.

„Genkei..., budeš tak laskav, a půjčíš mi svou hůl?" 

Genkei nejdříve překvapeně vydechl. I hned po té, se jeho oči ovšem rozzářili, a začal se zhluboka smát.

 Podal mu s radostí svou hůl.

 Nicholas odhrnul Isabele šaty, z jejího zadečku. Nejdříve ho něžně pohladil a po té udeřil.

 Isabela vykřikla. Udeřil znovu, a znovu. Snad desetkrát, mocně udeřil holí, a po té jí podal rozesmátému Genkeiovi. 

Nicholas znovu pohladil její rudý zadeček, a pak ji stáhl šaty. 

„Ještě jsme spolu neskončili, Isabelo," zavrčel, když se postavila, „dnes mě jistě Genkei omluví dříve, ale musím ti večer důrazně vysvětlit, kde je tvoje místo."

 Genkei s radostí přikývl. To bylo jediné, na co dokázal slyšet.

 A Nicholas to věděl. Když se za Isabelou zaklaply dveře, teprve si oddychl. 

To co udělala, mohlo skončit její smrtí, a on si to sakra uvědomoval.

 A nehodlal, to nechat jen tak.