Isabela přecházela nervózně po pokoji. Již to bylo skoro týden, co se vrátili z Magic Bay, ale ona stále, měla pocit, jakoby si od ní Nicholas držel jakýsi odstup. 

Nedokázala to pochopit. Však na ostrově, bylo vše tak dokonalé. Alespoň si to myslela.

 Dokonce se jí zdálo, že jí odpustil, tak nechápala, jeho chladné chování, co se vrátili zpět.

 Však celý týden, odcházel brzy po rozednění, a přicházel pozdě v noci, někdy až k ránu, a unaveně se svalil na postel. 

Vůbec si jí nevšímal. Jako kdyby byla vzduch. Drtilo to její mysl. A když již celá zoufalá, přišla za Aishou, s otázkou, co se s Nicholasem děje, jen se na ní udiveně podívala. 

„Nemám pocit, že by měl Nicholas právě teď s tebou, nějaký problém, Isabelo," zakroutila překvapeně hlavou, nad její otázkou, „má jen plno práce. A starostí. A do toho, ty se nemíchej. Nech ho být, Isabelo. Až vše vyřeší, zas bude jako dřív. Víš, že o svých pracovních záležitostech nemluví. Slib mi, že zas nevyvedeš nějakou hloupost." 

Isabela se zastavila uprostřed pokoje. Fajn, když s ní nechce mluvit on, musí ona za ním.

 Postavila si vzdorovitě hlavu. Oblékla si šaty na ramínka, volně splývající, až ke kolenům.

 „Antone," obrátila se na jednoho ze svých bodyguárdů, „pojedeme na nákupy. Jen se cestou zatavíme u Nicholase v kanceláři."

 Anton překvapeně zamrkal. „To se obávám, že není možné. Nemám takové pokyny, od pana Kendalla." 

„Ach..., zřejmě ti to zapomněl říci. Však víš, jak brzo odchází, a vrací se až pozdě večer. Ale je to důležité. Trval na tom, Antone," zamračila se na něj, „nechceš doufám, aby zase zuřil?" 

Anton zaváhal. Ještě chvíli vzdoroval, ale nakonec podlehl jejímu tvrzení, že Nicholas na její návštěvě trvá. Měl obavy i on, z nesplnění úkolu. Moc dobře věděl, jak si jeho boss, zakládá na absolutní dochvilnosti a preciznosti práce. 

Když zastavili před Nicholasovou kanceláří, vystoupily z auta, zkontrolovali okolí a, když Isabela vstoupila dovnitř, postavili se vedle dveří.

 Isabela se zastavila přede dveřmi a nadechla se. Nevěděla sice, co mu řekne, ale potřebovala ho vidět. Mluvit s ním. Věděla, že se bude zlobit, ale jistě to nevydrží dlouho. 

Otevřela dveře, a vstoupila do předpokoje, kanceláře. Dva bodyguárdi, se na ní překvapeně podívali.

 Zaváhali, když jim ale řekla, že ji manžel očekává, váhavě ji vpustili dovnitř.

 Isabela otevřela dveře místnosti a vpadla do pokoje. „Nicholasi..., já..." vykřikla a zarazila se.

 Najednou se na ní dívalo, asi deset párů, mužských očí.

 Po kraji místnosti, po každé straně, stáli bodyguárdi.

 U kulatého stolu, kousek od ní, seděl Nicholas. Nad ním stál Kiefer. Naproti němu Kiwo Genkei, a nad ním, jeden z jeho strážců. 

„Já..., jen jsem chtěla..." vykoktala, a ztěžka polkla.

 Výraz, v Nicholasově tváři, nevěstil nic dobrého.