Nicholas si změřil dívku pohledem. Byla nádherná. Překrásná, ale její vzdor, se mu vůbec nezamlouval. 

Nikdy, se mu nikdo, neodvážil vzdorovat, a postavit se mu. Měl chuť, ztrestat, její neposlušnost.

 Ale zároveň, ho podivný tlak na prsou hřál, a přistihl se při tom, že se mu to líbí. Že se mu líbí, její temperament a vášnivost. 

Ženy, které se mu doposavad nabízely, a které si bral, byli jen pro potěchu jeho těla. Mohl si s nimi dělat, co chtěl, a stejně, by pro jeden jeho jediný pohled, šli třeba do pekla.

 Vlastně ho to nudilo. Milovali jeho postavení, jeho vizáž a hlavně, jeho peníze. Milovali pověst o něm, která ho předcházela. 

Dívali se na něj, jako na boha, a tak Isabelin postoj k němu, mu najednou přišel uvolňující. Jako kdyby ani nevnímala, co je vlastně zač. Jako kdyby ji to bylo jedno. 

Ovšem to vědomí, se mu nelíbilo vůbec. Její vášnivost, ho přivedla k myšlence, která se mu honila hlavou, již dost dlouho. K myšlence, že ani v posteli, nebude jistě k zahození.

 Ona neměla ani ponětí, o smlouvě, kterou sepsali jejich otcové. Již od svých patnácti let, když převzal otcův podnik, dohlížel na svůj majetek. A ona přeci byla, jeho majetek. Patřila mu.

 Dohlížel na to, aby se žádný kluk, a později ani žádný muž, o ni nezajímal. Její bodyguardi, Raul a Anton, se na jeho příkaz, o její bezpečnost, starali již dvanáct let.

 Nejednou, jejího potenciálního nápadníka, který se okolo ní, jen mihl, od ní odehnal.

 Věděl o ní vlastně všechno. Celých dvanáct let, ji kontroloval a sledoval, a dohlížel tak, na svůj majetek. A celých dvanáct let, se do ní zamilovával. 

Rostla mu před očima, a rostla mu do krásy. A když dnes scházela ze schodů, rozbušilo se mu srdce. 

Ještě nikdy, nepocítil něco takového. Však myslel, že nedokáže, být okouzlen. Že nedokáže milovat. Ale najednou zatoužil, ji vlastnit o mnoho více, než kdy před tím.

 Ani její vášnivý výstup, s jejím otcem, nemohl ho odradit. Přeci si dokáže, zjednat pořádek. A bude ho poslouchat a ctít, jako všichni ostatní. Dokázal být velmi, přesvědčivý. A udělá cokoliv, co ji přiměje k poslušnosti.

 „Tak myslím, že to nebudeme prodlužovat," procedil mezi zuby, a zadíval se jí do tváře, „ještě dnes, pojedeš se mnou. Tvůj domov, již není zde, ale v mém domě." 

Isabela zatřásla vyděšeně, hlavou k odporu. „Nepůjdu s vámi! Jen přes mou mrtvolu!"

 Ve tváři mu zacukalo zlostí. Vytáčela ho k nepříčetnosti.

„To se ti může lehce splnit, když nebudeš poslouchat!" zavrčel, „tvé místo, je nyní u mě! V mém domě. V mém pokoji, a v mé posteli. Budeš mne poslouchat na slovo, Isabelo," pronesl s ledově klidným hlasem, jistým, si sám sebou, „ a neradím ti, aby ses mě někdy pokusila rozčílit!" 

Isabela na něj hodila vražedný pohled a rozeběhla se ke schodům. Dva bodyguardi, ji však zastoupili cestu. 

Zpanikařila. Otočila se zpátky do místnosti, ale to již k ní, s klidnou tváří, bez jakýchkoliv emocí, přistoupil Nicholas. 

Chvíli se na ni díval tak, že se jí rozklepala kolena. Pak se otočil ke Karlovi. 

„Zítra se tu zastavím se smlouvou, Karle. Myslím, že je vše, v nejlepším, pořádku. Děkuji za večeři, Jane." Pronesl pevným hlasem, a pak pokynul svým mužům. 

Jeden z nich, otevřel dveře, a druhý si vřeštící a kopající Isabelu, přehodil přes rameno. 

Několik mužů s pistolemi, čekajících venku, se hnuli k autu. Otevřeli dveře toho prostředního, a na Nicholasův pokyn, ji nastrkali dovnitř.