Isabela pomalu ani nevnímala, nadcházející večer. Vystoupení, které předvedla, se jejímu otci, podle jeho výrazu, zrovna moc nezamlouvalo. Vlastně ani nevnímala, co jí. 

Chladný výraz muže, který se má stát jejím manželem, ji usvědčil v tom, že vše co slýchávala, je pravdou.

 Vypadal nezúčastněně. Její slova, ho vůbec nerozhodila. Z jeho postoje, výzoru, gest, z každého jeho pohledu, čišela sebedůvěra a arogance.

 Ano, musela uznat, že všichni její vrstevnice, mají pravdu. Opravdu byl dokonalý. Sex appeal, z něj přímo sršel. 

Byl jak chodící sebevědomí. Nikdo, nemohl v jeho přítomnosti, pochybovat o jeho nadřazenosti.

 Kdykoliv, ucítila pohled jeho modrých očí, nervózně se ošila. Měla pocit, že ji přímo rentgenuje pohledem. Že snad vidí, až na dno její duše. 

Byla z něho nervózní. Připadala si jako na tržišti. Jako zboží, které si přišel zkontrolovat, a jeho nepokryté pohledy, ji v tom jen utvrdili. 

Úplně klidně, se bavil s otcem a Kiefrem, jako kdyby byla vzduch. A když směr rozhovoru, zabloudil jejím směrem, chtělo se jí zvracet a zakřičet. 

Probíral smlouvu, kterou měl s jeho otcem, týkající se jí, a jejich svatby, a vypadalo to, že mu je úplně fuk, že je slyší. 

Když konečně dojedla, odstrčila se od stolu. Již déle nemohla snést, směr jejich rozhovoru. Varovný pohled otce, ji však zarazil. 

Měla chuť, utéct do svého pokoje, ale poznala, že by si tím, spíše uškodila. Přešla k oknu a zhluboka se nadechla. 

„Dobře, Karle," slyšela jeho arogantní hlas, „tímto, budou naše účty vyrovnány. Můžeš se samozřejmě spolehnout, na mou velkorysost. Konec konců, budeme nyní rodina."

Před očima, se jí zatmělo. Měla chuť se otočit, a s plných plic, mu říci, co si o něm myslí. Nadechla se, a zprudka se otočila.

 Pomalu vykřikla překvapením. Stál najednou za ní.

 „Jak si vůbec, můžete myslet, že sem smíte jen tak nakráčet, a myslet si, že vám patřím!" vyprskla na něj. Emoce se v ní vzkypěly, jako dynamit. 

„To si nemyslím," řekl zcela klidně, „to vím." Oči se mu zúžily do úzké škvírky, když se na ni podíval.

 Vypadal nebezpečně, a tak moc si jistý, sám sebou. 

Sáhl do kapsy u saka a vytáhl malou krabičku. Rozevřel ji a vyndal nádherný, zlatý prsten posázený diamanty.

 Isabela zalapala po dechu. Chytl ji za ruku, ale najednou, nedokázala ani odporovat. Ten pouhý jeho dotyk teplé dlaně, vyvolal v ní, neznámí pocit. Jakoby dostala ránu, elektrickým proudem.

 „Tímto, ztvrzuji naše zásnuby," pronesl chladně a nasadil ji prsten na prst, „nyní, mi patříš."

 Isabela vytřeštila oči. Ta představa, byla pro ni nemyslitelná. 

„Já?! Nikdy!" vykřikla, „co si kruci, myslíte? Nejsem zboží, které si můžete koupit!" 

Sáhla na prst, aby mu prsten vrátila. 

„Opovaž se!" varovný tón, jeho hlasu, ji zastavil, „Dokážu být velmi přesvědčivý, v tom, co chci. Patříš mi, ať se ti to líbí, nebo ne! Ten prsten sundáš, a setkáš se, s mým hněvem. A věř mi..., nechtěla bys ho pocítit, na vlastní kůži!"