Isabela se na sebe, již po několikáté, podívala do zrcadla. Nechala se nakonec přesvědčit, a navléct na sebe šat, který jí připravila její matka. 

Podle jejího vkusu, sice byli dosti odvážné, a zbytečně moc, zdůrazňovali, její kypré křivky.

 Zamračila se na sebe do zrcadla. Připadala si, jako zboží. Jako vyšperkovaný předmět, nabízený k prodeji. A ona se mu nechtěla líbit. Vůbec, se mu nechtěla líbit, a vlastně i doufala, že je možnost, že by mohl změnit názor. 

Ozvalo se zaklepání, a vzápětí, se otevřeli dveře.

 „Myslím, že bys měla jít dolů, sestřičko." Uculil se její bratr a opřel se o futra, „vážně ti to sekne. Nicholas bude nadšený." 

„Nechci, se mu líbit!" vyprskla na něj, „a vůbec, Kiefre, neměl bys být, na mé straně?"

„Však já jsem." Po tváři mu přejel zvláštní úsměv. Takový, jaký u něj znala, když jí něco tajil.

 Isabela zatím neměla ani tušení, že je Nicholasův přítel a zaměstnanec. A zároveň, přítel jeho sestry. 

Skoro tři roky, mu trvalo, než si získal jeho důvěru a svolení k jejich zasnoubení. 

V těchto kruzích, bylo manželství posvátné. A tak čekal celé tři roky, než se zasnoubili, aby se s ní poprvé, mohl pomilovat.

 Bez záruky sňatku a zasnoubení, bylo by na ni totiž pohlíženo, jako na jednu z děvek. A to bylo zcela nepřípustné.

Svých žen, matek, i sester, si vážili, chránili je, a ctili. Ovšem ženy na jednu noc, byli pro ně, jen kus masa, na pobavení. 

„Tak fajn," zašklebila se na něj, „ale nemysli si, že si z něho, sednu na zadek."

„To jsem ani nepředpokládal, sestřičko." Přidržel jí dveře, a Isabela vstoupila na chodbu.

 Sešla po masivních, dřevěných schodech, ústících, přímo do obývacího pokoje. 

Dlouhé, přiléhavé šaty, pevně obepínající její tělo, se jí při sestupu, pletly pod nohy. Soustředila se tak moc na to, aby nezakopla, přidržujíc si šaty vykasané, že si ani nevšimla, že ji z pokoje, pozoruje několik, párů očí. 

Dvě služebné, již prostřeli stůl uprostřed místnosti. Její matka, postávala nervózně mezi dveřmi do kuchyně. Z jednoho, ze dvou křesel u krbu, se zvedl její otec. 

„Vypadáš nádherně, holčičko." Usmál se na ni nervózně. 

„Děkuji," zamračila se na něj, „vzala jsem si je, jen kvůli tobě, tati. Vím, že ti na tom záleží. Kdyby bylo na mě, stačil by třeba pytel od brambor."

 Ralph si několikrát odkašlal, a přísně se na ni podíval. Jeho prostořeká dcera, si ani nevšimla, že z druhého křesla, mimo její zorné pole, se na ni dívá, pár modrých očí.

„Tati..., prosím..., nešlo by tuhle maškarádu, ještě ukončit? Nechci se vdávat. Vždyť ho ani neznám. Je to prý ten největší, a nejnafoukanější megaloman, v okolí." Úpěnlivě se dívala na svého otce, a jeho varovný výraz, ji ani nevaroval.

 „A ty mě taky neštvi," vyprskla na Kiefra, když se objevil vedle ní, „měl bys být na mé straně, ty zrádce!"

 „Však ano. Myslím, že je to pro tebe ten praví. Jistě poznáš sama." Zašklebil se na ní.

 „To..., to určitě, ty..." ohnala se po něm, a ten pohyb stranou, byl pro ni, jak rána pod pás. 

S vedlejšího křesla, zrovna vstal nejkrásnější muž, jakého kdy viděla.

 „Také, si myslím, že budu pro tebe tím nejlepším řešením," pronesl zcela klidně, „přestože, jsem tím největším megalomanem v okolí, zvykneš si."