„Ano." Zašeptala a srdce se jí rozbušilo jako o závod. A měla vlastně na vybranou? Byla si jistá, že ne. 

Ale bylo tu i něco jiného. Cítila se s ním jinak. Byla ráda, když byl s ní. A vlastně, nedokázala na něj přestat myslet, když nebyl. 

Stále myslela, na jeho horké rty. Na jeho ruce, a když ji po několika hodinách večeře a romantického tance při svíčkách, přivinul do náručí, byla si jistá. Může ho milovat? Ta otázka, ji vběhla na mysl, když ji políbil. Může. Zřejmě ano, protože roztála, jak zmrzlina, v jeho rukách.

 „Chci tě, Isabelo. Tak moc toužím po tom, se s tebou pomilovat," zašeptal vzrušeně, do jejích úst, „dovolíš mi to? Pomiluješ se se mnou?" řekl to tak naléhavě, toužebně a zoufale. S takovou něhou, že jen omámeně přikývla. 

Výraz jeho tváře, ji usvědčil v tom, že se nemýlila. Zamilovala se.

 Ještě jednou ji políbil, a najednou se za jejich zády, objevil jeden z bodyguárdů, a zašeptal něco, u jeho ucha. 

Nicholas pevně semkl rty a usadil ji ke stolu. „Zůstaň tu, Isabelo. Ani se nehni!" Řekl pevným hlasem.

 Obrátil se ke dveřím a vytáhl z kapsy mobil. Stál až na konci místnosti, před otevřenými dveřmi, do vedlejšího pokoje, ale poznala, že přísný, a nesmlouvavý tón jeho hlasu, mluví japonsky.

 Srdce měla až v krku. Měla takový divný pocit. Dva z jeho bodyguárdů, proběhli místností, s pistolí v ruce, a zmizeli za dveřmi. 

„Kiefere?!" vytřeštila oči, když zjistila, že jedním z nich, byl její bratr. 

„Poslechni Nicholase, Isabelo," zavolal na ni, „ví, co dělá. Zde ti nic nehrozí."

 Dlouhé a nekonečné minuty utíkali. Nedokázala pochopit, co zde dělá Kiefer? Najednou dostala strach. O Nicholase, i o svého bratra.

 Odvážila se přiblížit ke dveřím. V otevřených dveřích, stáli zády k ní, dva z jeho bodyguárdů.

 Na velkém zrcadle, na protější stěně, spatřila obraz toho, co se děje v místnosti. Dva neznámí muži, klečeli na zemi, a nad nimi stál Nicholas, s Kieferem. 

Nicholas mluvil pevným, klidným hlasem, ale nerozuměla tomu, co říká. Jeho tvář, nevykazovala žádných emocí, a šel z něj strach. 

I oba muži, se pomalu třásli strachem. Jeden z mužů, si odplivl, a vrhl na Nicholase vražedný pohled.

A pak se to seběhlo tak rychle, že nestačila sledovat děj. Nakonec viděla, jak Nicholas namířil pistoli k mužovu spánku a vystřelil. Ve stejnou chvíli, udělal totéž, i Kiefer, s druhým mužem.

 Isabela vykřikla a rozeběhla se místností pryč. 

„Kruci!" uslyšela ještě Nicholasův hlas.

 Vzápětí ji chytil. Dříve, než stačila doběhnout k výtahu. 

„Nech mě!" křičela Isabela, evidentně v šoku z toho, co viděla. 

„Uklidni se, Isabelo. Přestaň!" vydechl, a sevřel ji pevně ve svém náručí, aby se nemohla hnout.

 Isabela sebou házela. Kroutila se. Bušila pěstmi, do jeho hrudi. Nechal ji, a čekal, až se vysílením, stala hadrovou panenkou, v jeho rukou. 

„Neměla jsi to vidět," procedil mezi zuby, „musel jsem to udělat, Isabelo. Dělám spousty věcí, které se ti nebudou líbit. Ale musí to být. Nemám na vybranou." Pokusil se, o klidný tón hlasu.

 „Zastřelil si ho..., a Kiefer..." zavzlykala.

 „Kiefer, je v mých službách, již déle, jak tři roky. Co jsi dnes viděla, byla jen taková malá, a nutná čistka, Isabelo."

 „Nutná čistka?!" vyprskla, „ty..., ty..., já myslela...., bože!" přikryla si tvář dlaněmi, „myslela jsem, že tě miluji. Bože! Jsem tak hloupá. Jak mě to vůbec, mohlo napadnout!" Její ruka, vystřelila k jeho tváři. 

Zachytil ji v letu a zadíval se jí do tváře. Jeho oči, se zúžili, do úzké škvírky a ve tváři mu zacukalo.

 „Isabelo. Jsem, kdo jsem," pokusil se ještě, o smířlivý, tón hlasu, „kdybych to neudělal, mohlo by se stát, ještě něco horšího. Nemůžu...,o tebe přijít." Vydechl. 

Oni muži, najati Albertem Mandim, byli najati, by zlikvidovali tu, která se měla stát ženou, Nicholase Kendalla. 

Mandi doufal, že oním činem, si získá přízeň, japonské mafie, která ještě více, dbá na zásady komunity. Pro japonskou mafii, bylo manželství posvátné. Ztvrzovalo v jejich očích, vyzrálost muže a větší důvěru. Nezadaný boss, neměl pro ně, takovou váhu. Ani boss, který si nedokázal zjednat u své ženy respekt, úctu a poslušnost.

 „Nenávidím tě!" vykřikla. 

Nicholas chvíli stál, a ani se nehnul. Zhluboka se nadechl, pak aniž by spustil oči, z její tváře, procedil skrz zuby, směrem k jednomu z bodyguárdů. 

„Ukliďte ten svinčík." Pohodil hlavou, směrem ke dveřím, kde se nacházela, ona mrtvá těla. 

„Tak to máš smůlu," řekl konečně, směrem k Isabele, „protože jsi moje, ať mě nenávidíš, sebevíc. A já se postarám o to, abys dostala rozum. Tomu věř!"