Isabela dlouho nemohla usnout. K jejímu překvapení, ji bez něj, přišel pokoj tak prázdný.

 Divila se sama sobě, že se s očekáváním dívá ke dveřím, a čeká, kdy přijde. Pak konečně usnula.

 Když se ráno probudila, opět tu nebyl. Natáhla si bílí župan a seběhla do jídelny.

 „Bože! Co to je?" vydechla nad tou krásou.

 Podél celé místnosti, v ohromných vázách, stáli nádherné, kytice květin. 

Aisha s Alison, se na ni jen usmáli a ode dveří, se odlepil nějaký poslíček. 

„Pan Nicholas, prosí, abyste si toto vzala na sebe paní a nechala se odvést jeho muži," v ruce držel, v igelitu zabalené, nádherné šaty, „mám vám jen vyřídit, že nemusíte mít strach."

 „No páni," vykřikla Aisha a přitočila se k ní, „když sem ráno nakráčelo, asi deset poslíčků, s touto nádherou," mávla rukou, směrem ke květinám, „nevěřila jsem svým očím. Nevěděla jsem, že je můj bratr, takový romantik." 

Aisha nenechala Isabele, ani trochu prostoru, pro sebemenší, náznak pochyb. Zatáhla ji do pokoje, a sama se Isabely ujala.

 Vyčesala ji vlasy, vyčarovala ji dokonalý make-up, a oblékla jí do nejkrásnějších šatů, které kdy viděla.

 Dlouhé, splývavé šaty, pevně obepínaly její bujné poprsí a lehce tak odhalovali, její vnady. 

„Jsi nádherná." Konstatovala Aisha, spokojeně svoji práci. 

Isabela se na sebe udiveně podívala do zrcadla. Šaty byli opravdu nádherné. Byla přesvědčena, že jejich cena, dávno překračovala limit platu, průměrného člověka. 

Tři černá, luxusní auta, již stále před domem. Z prostředního z nich, vystoupil jeden z bodyguárdů.

 „Promiňte, paní. Pan Nicholas, si přeje, abych vám zavázal oči."

 Ani neprotestovala, když jí zavázal oči černým šátkem a usadil ji do auta. 

Když po nějaké době, konečně zastavili, vevedli ji ven. Vstoupili zřejmě do nějaké budovy, a pak ucítila, jak se rozjel výtah. 

„Jsme tu, paní." Ozval se znovu, onen muž. 

Sejmul ji šátek z očí, a Isabela, vydechla v úžasu. Stála uprostřed místnosti, nejluxusnější restaurace vůbec.

  V nejvyšším patře kulaté věže. Byla celá prosklená, takže výhled, byl úchvatný. Již jen prostor celé restaurace, zařízen ve zlatě a slonovině, dával tušit, že obyčejný člověk, sem nikdy neměl možnost vkročit. 

Celá místnost, byla poseta snad tisíci květin, a uprostřed té nádhery, stál jediný stůl, připraven, pro jejich večeři. 

Nahlas polkla, a podlomila se jí kolena. Před ním stál Nicholas, a díval se na ni tak, že přestávala dýchat.

 I on, vypadal dokonale, v tom svém předraženém obleku, na míru. 

„Jsi přenádherná," zašeptal, a přistoupil, až k ní, „nikdy, jsem neviděl nic krásnějšího." Zapředl vzrušeně. 

„To je... to je Bombes Beart?"" vydechla Isabela a rozhlédla se kolem,  „Nicholasi, večeře zde, stojí více, jak průměrný roční plat, obyčejného člověka." 

„No a?" pokrčil udiveně hlavou, „já ale nejsem, obyčejný člověk, Isabelo. A pak..., patří mi to tu. Jako všechno, v tomhle městě." 

Ani nevnímala, jeho poznámku. Nechala se odvést ke stolu.

 „Jsem rád, že sis ho vzala," konstatoval spokojeně a dotkl se náramku, na její ruce, „něco pro tebe mám," vzal ze stolu krabičku a otevřel ji, „patří k sobě." 

 Úchvatný náhrdelník, ve stejném provedení, jako její náramek. Již jen kvůli této sadě, by se leckomu vyplatilo, ji zabít, a zabezpečit se tak, na celý život. 

Připnul ji ho ke krku, a dlouze se na ní zadíval. Pak vztáhl ruku, a dotkl se její tváře.

 Neodporovala. Jeho dotyk, vzbudil v ní tak vzrušující pocit, že se zachvěla, a přidušeně zasténala. 

Sklonil se k ní, a políbil ji na rty. 

Opět, neodporovala. Ani přítomnost, veškerého personálu, a desítka jeho bodyguárdů, ji najednou, nevyvedla z rovnováhy. 

Přidržela se jeho ramen, protože najednou měla pocit, jakoby byla hadrová panenka, v jeho rukou. 

Koutek jeho rtů, se nadzdvihl, a vydechl do jejích úst. „Nevěřil jsem, že to někdy řeknu." dostal ze sebe zadýchaně, když se od ní odpoutal.

 I on, se skoro třásl, a na jeho jinak kamenné tváři, se objevila taková něha a láska, jakou tam ještě nikdy, nikdo, nemohl spatřit.

 Isabela se udiveně dívala, jak najednou poklekl, u jejích nohou.

 Ztrácela se, v jeho modrých očích.

 „Miluji tě, Isabelo. Jsem si jistý. A chtěl, bych to udělat správně," polkl, a podíval se, do její překvapené tváře, „staneš se mou ženou?" vydechl. 

 A Isabele, najednou došla slova.