Když se Isabela ráno probudila, Nicholas, již tam nebyl. 

Celou noc, ji držel v náručí, a skoro celou noc nespal. Díval se do její spící tváře, a s plným vědomím, si musel přiznat, že ji opravdu miluje. Bláznivě, vášnivě, se vším, co k tomu patří. 

Až do nynějška, stále doufal, že to je jen chtíč. Neukojená touha. Ale spletl se. Bohužel. 

Láska, totiž významně komplikuje jeho postavení. Až doposud věřil, že jeho poblouznění pomine. Že se ožení. Tak, jak je to v této komunitě zvykem, ale láska mu nebude komplikovat život. 

Vždy, by ji ctil, jako svou manželku, i přesto, že by ji nemiloval. Ale nyní, bylo vše jinak. Byl zranitelný. 

Po prvé v životě, bylo něco, co kdokoliv z jeho nepřátel, mohl použít, proti němu. Poprvé, za svůj život, měl slabinu, jí. 

Když ráno odcházel, políbil ještě její spící tvář. Jednání s japonskou mafií, se dnes mělo dokonat. I když cítil, že Alberto Mandi, něco chystá. Nedovolil by si, proti němu sice cokoliv podniknout, Nostra Giorno, nebyla tak silná, jako Nostra Victoria, ale musel počítat se vším. 

Isabela se probudila, a když zjistila, že Nicholas, je již pryč, po prvé za tu dobu, najednou pocítila, že jí je to líto. 

Nechápala sama sebe. Nenávidí ho, přeci. Na tom, se, nic nezměnilo.

 Dala si dlouhou sprchu, a po několika minutách, si zděšeně uvědomila, že se vzrušeně dotýká svého těla v místech, kde se jí dotýkal on. Kde jí líbal. 

Přemítala si v hlavě, obrat, v jeho počínání. Však zprvu, se ho bála. Zuřil tak, že měla z něho strach. A pak..., nevěřícně zatřásla hlavou. Dokázal být tak milý. Něžný. Chápavý. 

Oblékla si tričko, a kraťasy a sešla dolů, do haly. 

„Budete ještě obědvat, paní?"

 „Obědvat?" vydechla Isabela překvapeně, a podívala se na hodiny, nad krbem. 

„Ne..., ne...já..., počkám na večeři." Vykoktala rozpačitě. Byli čtyři hodiny, odpoledne. 

„Nicholas přísně zakázal, abychom tě budily, Isabelo." Aisha stojící ve dveřích, se na ni dívala tak, že musela sklopit zrak.

 „Tak co?" usmála se Aisha, a stáhla ji k sobě na pohovku, před krbem, „jaké to bylo? Neříkej, že se mezi vámi, nic nestalo." 

Isabela zatřásla hlavou k odporu. Nedokázala lhát, jen zčervenala, jak rajské jablko.

 „Nevěřím ti. Však Nicholas vypadal, jako kdyby vyhrál v loterii. Nikdy, jsem ho neviděla, v takovém rozpoložení."

 Isabela zčervenala ještě více, a sklopila zrak. O takových věcech, nikdy s nikým nemluvila. A vlastně ani nemohla. Nebylo o čem. 

„Nespali jsme spolu, jestli myslíš tohle. Jen, jen jsme..." ztěžka polkla. Slova jí uvízla v krku. 

Ve dveřích stál Nicholas, a měřil si ji, planoucím pohledem.

 Nevěděla, co si o výrazu jeho tváře, má myslet. Vlastně měla pocit, že snad postrádá, veškeré, mimické svaly, v obličeji. Vždy, byl tak vážný. 

Náhle mu ale ve tváři zacukalo, a po tváři, rozlil se mu zvláštní úsměv.

„Sice jsme spolu nespali, ale přesto, mi její chuť, uvízla na jazyku," řekl úplně klidně, jakoby se nic nestalo, „nedokážu dnes myslet, na nic jiného."

 Stále stál, a díval se na rdící se, Isabelu. Připadalo ji to, jako věčnost. Pak se hnul směrem k ní.

 „Postav se." Přikázal, a otevřel sametovou krabičku. 

Isabela zalapala po dechu. Nikdy neviděla, něco tak krásného. V rukou držel nádherný, zlatý, diamanty vykládaný, náramek. 

„To..., to si nemohu vzít." Vykoktala, když vzal její ruku, a navlíkl ji ho, na zápěstí. 

„Proč ne?" zeptal se nechápavě, „jsi moje žena. Ať už tak, nebo na papíře. Jsi moje..., a já ti to chci dát, Isabelo," vztáhl ruku, k její tváři, „můžu ti dát mnohem víc, lásko." Vydechl, a sklonil se k jejím rtům.

 Isabela zavřela oči. Najednou nedokázala, ani odporovat. Nechtěla, nebo nemohla. 

Stále měla v hlavě ten krásný pocit, když byl tak něžný. Když jí líbal a hladil, a k jejímu zděšení, se jí to líbilo. 

Vpletla mu automaticky prsty do vlasů. Usmál se, do jejích úst, a spokojeně zabručel. Přitáhl si ji pevněji a polibek prohloubil. 

Jakoby, tam byli sami. Hladově drtil její rty, tiskl ji k sobě, a okolní svět, pro něj zřejmě, přestal existovat. 

„Musím..., musím ještě odejít," zašeptal zadýchaně, když se od ní odtáhl, „jen jsem tě musel vidět. Přijdu pozdě. Nečekej na mě," pohladil ji po tváři, „zítra ti to vynahradím."