„Neboj se mě," vydechl ztěžka, „nikdy, bych ti neublížil." Vztáhl ruku a dotkl se její tváře. 

Isabela sebou trhla, a zhluboka se nadechla. Zadívala se do jeho modrých očí. Může mu věřit?

 Srdce jí bušilo jako zběsilé. Jeho horká dlaň, ji hladila po tváři, a ten pocit, byl tak zvláštní. Nedokázala sama ani určit, co cítí. 

Nikdy nebyla tak blízko, žádnému muži. Sklopila zrak, pod jeho zkoumavým pohledem, a její pohled, zavadil znovu, o jeho přirození. Zčervenala, od kořínků vlasů, až po konečky prstů.

 Všiml si jejího pohledu. Zamrkal, a na tváři, se mu rozlil úsměv. 

„Neboj se," zašeptal znovu, „je to jen důkaz toho, jak moc, po tobě toužím, Isabelo," ztěžka polkl. I on, měl co dělat, sám se sebou, „jsem jen pouhý nástroj, v tvých rukou." Prstem přejel, po jejím rtu.

 Zavřela oči a vydechla. Zamířil opatrně níže a přejel po jejím krku.

 Když se ani nepohnula, jemně se dotkl, jejího bradavky. Prstem obkroužil, její pahorek. Celá se roztřásla, ale tentokrát poznal, že důvod, je zcela jiný. 

„Neměj strach, Isabelo." Vydechl. Sklonil se, a jazykem obkroužil bradavku. Třes jejího těla, se ještě zvýšil. 

„Šššš..." vydechl, aniž by svá ústa odpoutal, z jejích prsou.

 Opatrně na ni nalehl, až byla nucena, si pod jeho vahou lehnout.

„Nicholasi..." zasténala plaše, „prosím..., prosím ne. Ještě ne." 

Zoufalý, vystrašený, i když toužebný a vzrušený pohled jejích očí, mu rozbušil srdce. 

Nikdy by nevěřil, že to řekne. Nikdy by nevěřil, že udělá něco takového. Však je jeho. Patří mu. Chce ji, a dokonce i cítí, že i ona, po něm touží.

 „Bože, Isabelo," zasténal, „vůbec nechápu, co se mnou děláš." Udýchaně se jí zadíval do tváře. Byl přesvědčen, že jeho pohled, je podoben pohledu, raněného zvířete. 

„Dobrá," řekl konečně, „počkáme, až budeš připravená," nahlas polkl. Ta slova, dala mu tolik práce, ze sebe vypravit. „jen mi dovol..., jen ti ukážu, jaké to bude, až budeš touhou pode mnou vzdychat." 

 Ještě než stačila protestovat, svým jazykem, zakroužil po jejím břiše. Pak přešel níže a zabloudil, mezi její nohy. Automaticky je sevřela.

 „Nicho..., Nicholasi..." vydechla, i ona, zcela zmožena situací. 

Jen se jí podíval do tváře. Pak aniž by z ní spustil svůj zrak, vzal do každé své ruky, jednu její nohu.

Vytřeštila oči, ale neřekla nic. Jen její zrychlený dech, mu napověděl, že smí pokračovat. Roztáhl její nohy a uvelebil se, mezi nimi. 

„Bože..., Nicholasi! Co to děláš?!" vykřikla, a roztřásla se vzrušením, když přiložil svá ústa, na její přirození.

 „Lížu ti ji, lásko." zašeptal vzrušeně, do jejího lůna.

 Nicholas vášnivě, pomalu s posvátnou úctou, začal kroužit jazykem, po jejím klitorisu. Sál její pysky a hluboko, vdechoval její vůni. Voněla a chutnala tak, jak si to již nejméně miliónkrát představoval.

 Isabela se prohnula jako luk. I ona, byla zcela zmožena vzrušením. 

„Bože, Isabelo. Šílím z tebe. Dej mi, se ochutnat. Udělej se, lásko. Udělej pro mě, alespoň to." Pomalu šílený, kroužil mezi jejíma nohama, a ústy tlumil, její třesy touhy. 

Jeho penis, napumpovaný k prasknutí, vysílal signály k jeho mozku. Měl pocit, že nikdy ještě nezažil, větší touhu a vášeň, než nyní. A když Isabela vykřikla, a roztřásla se v návalu orgasmu, přisál se ještě více. 

„Chutnáš..., přímo..., božsky..., lásko!" sténal, aniž by odpoutal svá ústa. 

 A náhle, jeho penis, snad explodoval. Zvrátil hlavu a zařval jako lev. Bílá sprcha jeho semene, se vpila do prostěradla. 

Pomalu v agónii, se posadil, a vzal svůj penis do ruky. Několikrát přejel po celé jeho délce a explodoval ještě jednou. 

Díval se, jak Isabela vzrušeně, sleduje jeho počínání. Jeho semeno, dopadlo na její břicho a on se konečně, unaveně, svalil vedle ní. Pohladil ji po tváři. 

„Máš vůbec ponětí, co se mnou děláš?" zašeptal. Díval se do její tváře. Tak moc, ji miloval. Tak moc, a již tak dlouho. 

Kdyby věděla, že něco takového, by nikdy nebyl ochoten udělat. Nikdy. Když potřeboval sex, jeho děvky, mu ho rády daly. A on asi ho vzal. Jako všechno. 

Nepotřeboval jim dokazovat, že po nich touží. Snad po nich ani netoužil. Jen ulevil svému tělu. Netoužil ani po tom, jim jeho uspokojení, nějak vrátit. Však jako vše, byli jen jeho majetek. Něco, co mohl, si kdykoliv vzít. 

Ale nyní..., to bylo jiné. Cítil to. Po prvé v životě, zatoužil po tom, i vracet. 

„Bože! Isabelo. Šílím z tebe! Však jsem vybouchl, jak nějaký cucák. Však si to kruci, dělám i sám!" dostal ze sebe zoufale, a přivinul, si ji do náručí.