„Chci tě!" procedil Nicholas, mezi zuby. Měl na ni takový vztek. Její vzpurnost, ho dováděla k šílenství. 

Tak moc se snažil. Tak moc, že se dokonce, i sám uspokojil, a jen kvůli ní. A ona, nazývá ho nechutným a odporným? Všechna jeho krev, se mu vařila v žilách.

 „Přivedu tě k rozumu." Zavrčel, a sáhl po ní.

Vysmekla se mu však, a rozeběhla se po místnosti. Nedalo mu moc práce, ji dostihnout. Chytil ji pevně, do svých rukou a přirazil ke zdi. 

„ Budu křičet." Vydechla. Nicholas se rozesmál, na celé kolo. 

„Myslíš, že ti tu někdo pomůže? Jediné co můžeš..." jedním trhnutím, ji zbavil její noční košilky, „křičet slastí, až tě budu šukat, Isabelo." 

Isabele se rozšířily oči zděšením. Znovu se mu vysmekla, ale on úplně klidně, vědom si svou převahou, za ní vykročil. 

Po několika dlouhých minutách, se zastavila v rohu místnosti. Neměla úniku. Věděla to.

 Vyděšeně se dívala, jak se k ní pomalu blíží. Vypadal nebezpečně. Z očí mu sršeli jiskry a evidentně, byl vytočený, na nejvyšší míru. 

Šel z něj strach. Všechno, co oněm kdy slýchávala, přehrálo se jí v hlavě. Kdyby ji zabil, nikdo, by ani nemrkl. Nic by se mu nestalo. On byl zákon. On byl ten, kdo ovládal celé město. Celý stát. Každý se ho bál, a stranil se mu. Zavřela oči. 

„Já..., neměla jsem to říkat, Nicholasi." Zašeptala, a po tváři, jí stekla slza. 

Moc dobře si uvědomila, dopad svých slov. Proč nemůže mlčet? Nenávidí ho, ale říkat nejobávanějšímu mafiánovy, že je odporný, nebyl zrovna nejlepší nápad. 

Všimla si, že malinko zaváhal. 

„Prosím..., já..., mám..., mám jen strach..." zašeptala plačky. 

Již byl těsně před ní, a měřil si ji pohledem. Nedokázala zastavit třas, svého těla. Nahlas polkla, a zhluboka se nadechla. 

Tyčil se nad ní, a ani se nehýbal. Ani brva, nehnula se v jeho obličeji. 

„Nicholasi..., prosím..."zkusila to ještě jednou, „nemyslela, jsem to tak."

 Najednou vztáhl ruku, k jejímu obličeji. Ucukla, ale jeho dlaň, si stejně, její tvář našla.

„Já ještě nikdy..., nikdy jsem se nemilovala s žádným mužem." Dostala ze sebe, a i přes své rozrušení, zčervenala.

 Chvíli se na ni díval. Přišlo, jí, že snad celou věčnost, zamyšleně hladil palcem, její kůži na obličeji. 

„Vím to. Vím, že jsi panna." Řekl konečně, ale z jeho výrazu, nedokázala vyčíst, co si myslí.

 „Nechci ti ublížit," vydechl, „jen mě vždy, vytočíš k nepříčetnosti." Chytil ji do náručí a přenesl na postel.

 Isabela se ani nehnula. Rezignovala. Bylo ji jasné, že nemá, jiné možnosti. 

Stál nad ní, v čele postele, a hltal ji pohledem. Jedním pohybem, ze sebe stáhl kalhoty.

 Isabela se neubránila, hlasitému výdechu. Byl obrovský. Jeho penis, trčel hrdě proti ní. Velký, tvrdý jako kámen, a tak objemný, že zalapala po dechu. 

Všiml si, jejího pohledu, a po tváři mu přelétl úsměv.

„Neměj strach, Isabelo," zašeptal vzrušeně, a lehl si vedle ní, „dokážeš mne pojmout." 

Vzal její ruku do dlaní, a přiložil ji, na svůj penis. Sykl, vzrušením, když její malá ručka, se snažila obejmout, jeho chloubu.

 „Není to zbraň, Isabelo," dostával ze sebe ztěžka, „jestli sis nevšimla..., to ty..., jsi náboj. To ty..., jsi ten nástroj, a já jen pouhý terč."