Nicholas zalapal po dechu. Rozbušilo se mu srdce. Zničeně opřel hlavu a stěnu vany a zavřel oči.

 Nedokázal zabránit tomu, aby se mu vedraly slzy do očí. A najednou mu to bylo jedno. Cítil, jak mu horké slzy tečou po tváři, ale bylo mu to fuk.

 Nikdy by nevěřil, že pouhé vědomí, může člověku otrávit duši. Že může být něco tak bolestivé, aniž by utrpěl jakoukoliv fyzickou újmu. 

Ale co bylo ještě horší, že najednou zmizela všechna jeho zloba. Všechen strach, a vztek. Zbyla jenom bolest. A prázdnota. 

Jenže tu prázdnotu, dokázala zaplnit jen jedna, jediná osoba. Osoba, které se nikdy, nedokázal vzdát. Kterou již tak dlouho a beznadějně miluje. 

Udělal by pro ni cokoliv. I zemřel. Všechno na světě by obětoval jen proto, aby o ni nepřišel. Byla jeho posedlost. Jeho slabost, která ho srážela zas a znova na kolena. 

Ale i přesto, byla tou jedinou, a nejlepší věcí, která ho potkala. 

Najednou ucítil její prsty na své tváři. Jemně mu stírala slzy, a měl pocit, že i ona pláče.

 Otevřel oči, a setkal se s jejím pohledem. Vztáhl ruku, a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje. 

„Neplač, Isabelo. Bolí mě to víc, než si dokážeš představit." Několikrát polkl a zamrkal, aby zahnal další slzy. 

Představil si znovu ten čas, kdy tu nebyla. Kdy od něj odešla. Kdy byl bez ní. Umíral za živa. A to již nikdy, nechtěl zažít. 

A najednou si uvědomil, že pakliže něco takového udělala. Pakliže jí dokázal, onen Casanova oblouznit, pak je to jen, a jen, jeho vina. 

Však nebyl on ten, který by měl mít vždy, a všechno pod kontrolou? A jestli jedna část, někde selhala, tedy udělal chybu.

 „Tedy mi odpouštíš, Nicholasi?"

 „Nemám ti co, odpouštět, Isabelo. Je to moje chyba. Nezastírám, cítím bolest, nebo smutek, ale mohu si za to sám. To přejde. Kdybych tě ztratil, to by nepřešlo nikdy. Umřel bych, bez tebe. Když jsi tu nebyla, umíral jsem za živa, a to již nikdy, nechci zažít."

 Zapátral v její tváři. Snažil se utříbit své myšlenky. Chtěl jí toho tolik říci, a najednou, se mu nedostávalo slov.

 „Isabelo, vím, že nejsem zrovna žádná výhra v loterii. Vím, že jsem hrozný člověk. Jsem, kdo jsem, a s tím, bohužel nic neudělám. Musel jsem se s tím naučit žít. Musel jsem se naučit ovládat emoce. Skrývat lásku a slabosti. Musel jsem se naučit přežít. A udržet na živu všechny, co miluji. Vím, že jsem dominantní a arogantní zmetek. Skončím v pekle, lásko. To všechno vím, ale bohužel, to se nikdy, nedá změnit. I kdybych stokrát chtěl, nejde to, Isabelo." 

Na moment se odmlčel, a přejel prstem, po její tváři. 

„To já, tě prosím o to, abys mi dala ještě jednu šanci, Isabelo. Budu tě prosit třeba na kolenou. Budu klečet tak dlouho, dokud to neuděláš, protože bez tebe prostě nedokáži žít. Miluji tě. Miluji tě tak zoufale moc, až se to nedá vydržet."

Sklonil se k ní, a lehce jí políbil na rty. Cítil slanou příchuť, z jejích rtů na svých.

 „Nebudeme již o tom mluvit, lásko. Chápu, proč jsi podlehla Ronaldovi. A ani ti nemůžu nic odpouštět, to ty, bys měla odpustit mě, že jsem tu nebyl. Potřebovala jsi lásku. Milování, a já ti to nedal."