„Byl jsi na tu dívku zbytečně moc hrubý." Řekla Elvíra a změřila si svého syna pohledem. 

I hned po tom, co Sarah odvedla Gerta do jejího pokoje, se ztratil ve své pracovně a nyní se snažil předstírat své pracovní zaujetí. Ona ovšem svého syna znala. O ona, Olivie a Rolando, byli také jediní, kteří znali celou pravdu. 

„To nevím proč!" zamračil se a ledabyle se opřel do opěradla židle, „je to jen služebná! A musí znát od samotného začátku, kde je její místo!"

„A kde je její místo?" Ozval se hlas jeho sestry ode dveří. Matteo vypustil přebytečný vzduch z plic a vztekle mrštil perem proti zdi. 

„Víte, kruci s kým mluvíte?!" zavrčel a vstal tak rychle, až židle spadla na zem. Otočil se k oknu, dávajíc jim najevo svůj nezájem. 

Ale obě ženy ale věděli moc dobře, že trpí. Znali ho ze všech nejlépe, a změna, která se s ním před pěti lety udála, je hluboce zasáhla. Stal se z něj nevrlí, nesmlouvavý, arogantní a hrubý obchodník. S velkou grácií dostál svého titulu, boss mafie Nostra Concinencia. 

„Co ještě chceš?!" zavrčel, když aniž by se otočil, uslyšel klapnutí dveří. Bylo mu jasné, že matka odešla, ale jak znal svoji sestru, jen tak lehce se nevzdávala. 

„Coby," zašeptala Olivie, „potřebuji upřesnit povinnosti, které bude mít Sarah na starosti." Dívala se na bratrova záda a čekala. Každá ze sloužících, se starala o svůj přidělený rajón, a o všem, rozhodoval Matteo. 

„Zastoupí Gertu. Pomůže ji v kuchyni a bude mít na starosti místo ní, můj pokoj." Vydechl a konečně se otočil. Olivia povytáhla obočí. 

„Myslíš, že to nebude vadit tvé ženě? Zora..." Nedopověděla. Matteův rozzuřený výraz ji zastavil.

 „Co bude, nebo nebude vadit mé ženě, není tvoje starost!" vyprskl naštvaně, „ostatně, jsem to já, kdo o tom rozhoduje. A pak..." Poslední slova již jen zašeptal, ale nedořekl.

 Ale Olivie věděla, co měl na mysli. Zora se zde stejně moc nezdržovala. Matteo jí koupil veliký dům na druhém konci města, aby měl od ní pokoj. Objevila se zde vždy jen na pár dní, když potřebovala peníze. A on jí je dal. Bylo to vlastně jediné, co spolu měli společného. Zora utrácela jeho jmění plnými hrstmi, ale pro něj to nic neznamenalo. 

„Volný den, bude mít v pondělí!" zavrčel. Přeskočil od Zory zpátky k Sarah, ale Olivia pochopila.

 Bývalo zvykem, že služebnictvo mívalo až na malé výjimky volný den v neděli, a i on to povětšinou vyžadoval, proto ji to zprvu překvapilo. Náhle ji to ale došlo. On ji stále miloval. Nenáviděl snad, ale není mezi nenávistí a láskou tenká hranice? 

„Spoléhám na to, že ji vysvětlíš do posledního detailu, její povinnosti, Olivie! Nehodlám si s ní již špinit ruce," zamračil se, „vůbec se mi ta žena nelíbí! Ani trochu! A pochybuji o tom, že Lóže nemrtvých se tentokrát nemýlila, když ji sem poslala pracovat!"