Sarah se postavila doprostřed Matteova pokoje. Najednou nevěděla, co má dělat. 

Olivia měla pravdu, druhá šatna tohoto pokoje, byla narvaná k prasknutí snad vším, co by kdy mohla potřebovat. I v koupelně našla vše potřebné. Dokonce nezapomněl ani na hygienické, ženské potřeby, kterých byla plná skříň. 

Popadla ze šatny první noční košili, kterou našla, a když se v rychlosti vysprchovala, zalehla na postel a přikryla se až pod bradu. 

 Nevěděla, co po ní chce, ale jiná postel tu nebyla a nechtěla mu dnes už čelit. Doufala, že když zjistí, že spí, ani si jí nevšimne.

 Do očí ji vstoupily slzy, když si vzpomněla, jak zrovna tady se s Matteem milovali. Jak to bylo nádherné. Jak byl pozorný a něžný. A tady, se k ní i připoutal. Nakrmil se z ní a již neměl cesty zpět. 

A vzpomínka na to, jak ho poté zradila, ji nyní tak bolela a trápila, že se jí chtělo zemřít. Ale neospravedlňovalo ji nic. Nic, ani to, že Zoře a Tanakovi uvěřila.

 Pozdě si uvědomila svou chybu. A pozdě ji došlo, že on by nikdy jejich lásku nezradil. Zora lhala, a ona tomu věřila. A něco takového, neměla ani jak omluvit.

 Zahrabala se tedy do deky, a když se otevřeli dveře a do místnosti, osvětlené jen měsíčním světlem vstoupil Matteo, rozbušilo se jí srdce.

 Zastavil se, a zadíval se směrem k posteli. Nemohla v té tmě vidět jeho výraz ani rozpoložení, ale dostala strach. Nenáviděl ji, a mohla si za to sama. 

Pak zmizel v koupelně, a když se po asi půl hodině vrátil, všimla si, že má na sobě jen černé, pyžamové kalhoty. Zavřela oči a dělala, že spí. 

Matteo si povzdechl, pevně semkl rty a lehl si vedle ženy, kterou tak moc nenáviděl, a miloval zároveň. 

Nespala, to poznal. Její srdce bilo jako o závod, a i frekvence jejího dechu, mu to prozradila.

 Bála se. Opravdu, z něj měla strach. Založil si ruce pod hlavou a zamračil se do stropu. Měl by být rád, že se třese strachy, však má také proč. 

Ale nějak zvláště ho to netěšilo. Naopak. Cožpak on, ač byl tím, čím byl, dokázal by někdy ublížit ženě, která porodila jeho syna? Se kterou byl svázán, ač se mu to líbilo, nebo ne? 

Alespoň to, by mohla vědět. Alespoň to, by mohla cítit. A jestli mu nevěřila ani v takové zásadní otázce, jako je tato, pak si s ní opravdu neměl co říci. Znamenalo to pouze a stále jen to jediné. Nikdy ho nemilovala. Nikdy mu nevěřila. Vše, byl jen jeho pouhý sebeklam a touha, kterou pocítil. A kterou cítil stále.

 Však její vůně, přímo drásala jeho smysly. I když bydlela na druhém konci haciendy, cítil ji. A zvláště teď. Teď měl pocit, že se mu jeho nosními dírkami, dostala snad až na kost.