Těžká brána se sama otevřela, a Sarah se naposledy s povzdechem podívala na svého bratra.

 Soucitně se na ni usmál a pokynul ji, aby šla dál. Nemohl nic dělat, bylo mu ji líto, ale moc dobře věděl, že je to nezbytné. O jejich osudu rozhodovali jiní, a bylo jejich povinností, se zcela podvolit. 

Jejich komunita na přísné dodržování zákonů dbala a zvláště jednalo-li se o Eagerblooda nejstaršího rodu na zemi, jakým byl právě Mateo Rayes Castello.

 Jejich rodina patřila naopak k jakési střední třídě, takzvaných Ajdarů. Ajdarové byli pohůnci a sloužící Eagerbloodů od prvopočátku a proto také rozhodnutí Lóže nemrtvých, Kevina tak překvapilo. 

Musel nechat svou sestru v nevědomosti, a doufal, že vše co o Matteu Rayesovy slyšel, se nezakládá na pravdě. 

Brána se se skřípotem zavřela a Sarah sevřela svůj kufr pevně ve své dlani. Měla v něm několik svých kousků ošacení a pár drobností, kterých se nechtěla vzdát. Ačkoliv věděla, že jakmile navlékne stejnokroj služebné, už ho zřejmě nikdy nesundá. 

Váhavým krokem se vydala dlážděnou cestou mezi stromy k honosnému domu. Ona hacienda, byla snad nejhonosnější sídlo, které kdy viděla. 

Byla posazena na břeh průzračné laguny a jeho překrásné zahrady obhospodařovalo několik desítek zahradníků. 

Vystoupala po mramorových schodech ke dveřím a zaváhala. Srdce měla až v krku, když sahala na zlaté klepadlo na dveřích. Dveře se otevřely a starší muž v livreji pokynul a ustoupil stranou, aby mohla vejít. 

Tolik okázalosti, velikášství a krásy ještě neviděla. Pomalu s otevřenou pusou se zastavila uprostřed velkého přijímacího sálu a rozhlížela se kolem. 

„Sarah Gelnerová?" ozval se dívčí hlas za jejími zády. Trhla sebou a setkala se s pronikavým pohledem modrých očí dívky, asi stejně staré, jako ona sama. 

Byla krásná, to si musela Sarah přiznat. Byla dokonale oblečena, a ona si najednou připadala vedle ní uboze. 

Zmohla se jen na lehké přikývnutí a následovala dívku do vedlejší místnosti. Nohy se jí skoro podlomily, když vstoupila dovnitř. 

Osazenstvo pokoje, na ni evidentně čekalo. Po straně pokoje stály tři služebné ve stejnokroji a na druhé straně místnosti, před obrovským krbem, sedělo několik lidí. Připadala si divně. Všichni si ji prohlíželi, jakoby ji rentgenovali pohledem. 

„Jmenuji se Olivia Rayes Castello," řekla náhle dívka a pokynula směrem k pohovce, „toto je moje matka, Elvíra Rayes Castello a toto můj mladší bratr Rolando."

 Sarah polkla a mírně pokynula hlavou. Byla to její první služba, takže nedokázala soudit, ale jejich zkoumavé pohledy, ji přišli zvláštní. Však byla jen pouhá služebná. Nicka. Vůbec by se jí neměli tak zaobírat.

 „Pod svá křídla, si tě vezme naše služebná Gerta," pokračovala, Olivia, nedbaje na dívčiny udivené a vyděšené pohledy, a z hloučku u zdi vystoupila starší, bodrá žena, „ukáže ti tvůj pokoj a seznámí tě s tvou prací a všemi pravidly, které musíš dodržovat." 

Sarah přikývla. Zvláštní Oliviin pohled kamsi za její záda, ji však napověděl, že ještě není všemu konec. Po zádech ji přejel mráz. Jakoby cítila, něčí pohled. 

„A tohle," řekla Olivie a pokynula hlavou za její záda, „je můj bratr Matteo. Matteo Rayes Castello. Bos mafie Nostra Concinencia, a tvůj zaměstnavatel."