Sarah si přitáhla přikrývku automaticky až ke krku, když se otevřely dveře její cely. Temná postava si opět bez jediného slova sedla na židli v rohu místnosti, a neřekla nic. Dlouhé minuty ticha, však Sarah drtily snad ještě více.

 „Co chcete?" nevydržela již to Sarah a zamžourala do tmy.

 Matteo se zhluboka nadechl. Kevin měl pravdu. Trestal jen sám sebe. Kdyby ji sprovodil ze světa, nepřivodil by si takovou bolest, jako doposud. 

Bylo mu jasné, že v jejím zmizení, měla prsty jeho žena a Roberto Gonzales. Ale stále nechápal její zatvrzelost. 

Pochopil by její prvotní strach, ale po té, když spadla opona, ji přeci o nic nešlo. Však ani nevěděla, že jejím věznitelem, je on. 

Měl tedy proto jediné vysvětlení. Nikdy ho nemilovala. Její slova byla pouhá planá slova do větru a její polibky a dotyky, jen klam a přetvářka.

 Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vzpomněl si na jejich milování. Vzpomněl si na to, jak před osmi lety ji držel ve svém náručí, a i když již tehdy po ní toužil tak moc, že to pomalu nedokázal snést, slíbil ji, že počká, až bude připravená. 

Pak mu hlavou bleskla vzpomínka na tu noc, než zmizela naposledy. Ještě stále měl na jazyku její chuť. Ještě stále cítil horkost jejího těla a slyšel její vzdechy touhy. Touhy, o které si myslel, že je opravdová. Ale nebyla. Tím si nyní již byl jist. 

Tu noc, se k ní připoutal, spojil s ní svůj život, a ona přesto, v dalším okamžiku, ho dokázala odepsat. Zapomenout na něj, jakoby pro ni nic neznamenal. Jakoby pro ni neznamenal nic jeho život. A on opravdu trpěl. Ale jen Kevin věděl, jak moc. 

Nikdy žádný Eagerblood, nedokázal přežít bez krve své fate. Bez ženy, ke které se připoutal. A všichni jeho blízcí, prvních několik měsíců, o něj také měli vážné obavy.

 Umíral. Pomalu a krutě. Nedostatek krve, ho vysiloval a přivozoval mu ukrutné bolesti. K životu už nepotřeboval jen jídlo, vodu a vzduch. Potřeboval krev. Bez ní, by zemřel.

 Po dlouhých pěti měsících bolestí, zavřel se právě v oné cele a rozhodl se zemřít. Nechtěl, aby ho viděli ve stavu, v jakém se nacházel. A tehdy vstoupil do jeho cely Kevin a zapřísahal ho, aby to nevzdal.

 Matteo se začal krmit krví z krevních konzerv, ovšem na krev jiných lidí, něž své fate, musel si zvyknout. 

Již po jednom doušku, stala se z něj dravá šelma, která nad sebou neměla kontrolu. Nechal se přivázat za ruce řetězy ke stropu, tak pevně, aby nebyl schopen utéct a přikázal Kevinovi, aby po každém jeho krmení, ho zbil.

 A Kevin poslechl. Přicházel k němu dvakrát denně, po dalších pět měsíců. Vždy ho nakrmil, a po té zbil tak, že bolestí omdlel v řetězech. 

Na jeho těle již nebylo jediného, čistého, nekrvavého a bolestivého místa. Ale Matteo to nevzdal. A Kevin začal vodit k němu pochybné ženštiny, aby se naučil krmit ze živé, lidské bytosti.

 Trvalo ovšem stejně tak dlouho, než se naučil ovládat, i onu část. Aby se naučil v přítomnosti lidí ovládat. 

Když pak skoro po roce, vyšel ze své cely, již to nebyl on. Jeho rány byly zaceleny, ale stále se na jeho těle nacházely šrámy, rýhy a rány, které mu to navždy budou připomínat. 

Byl již zcela někdo jiný. Naučil se ovládat bolest. Naučil se nemyslet a necítit. Naučil se být něčím, o čem se nikomu, ani z Lóže nemrtvých, ani nezdálo. 

Jeho srdce ztvrdlo. Emoce ukryl hluboko ve své mysli a zcela vypustil ze svého slovníku slovo, miluji tě. Byl predátor. Bez kouska slitování a citu v těle. 

„Co chci?!" zavrčel, „stále jen to jedno jediné! Vysát tě do poslední kapičky." Řekl zcela upřímně, vědom si svého rozzuřeného hlasu.