Sarah se probudila a posadila se na matraci. Nevěděla, jestli jen den, nebo noc. Ani nevěděla, jak dlouho spala.

 V pokoji nebylo okno a jen slabounké, červené světlo u jejího lůžka, vydávalo trochu světla. Opatrně vstala a rozešla se po pokoji. 

Skoro neviděla na cestu, ale spatřila úzké dveře, na druhé straně pokoje. Byla to malá, neútulná toaleta, s malým umyvadlem. Její močový měchýř již potřeboval vyprázdnit a studená voda na unavený obličej ji také udělala dobře. 

Pak si sedla na matraci, přitáhla si deku až pod bradu a rozplakala se. Náhle se otevřely dveře. Skoro přestala dýchat, když temná postava vstoupila dovnitř a posadila se na židli v rohu místnosti.

 Neřekl ani slovo. Dlouho, bylo ticho. Zřejmě se na ni díval, ale i když se pokoušela zaostřit, nic neviděla. Náhle se ozvalo cvaknutí a v prostředku pokoje se vytvořil světelný kruh. 

„Stoupni si tam!" zavelel ten hlas a jí se rozbušilo srdce. Nebylo v něm ani náznak citu. Jeho hlas šlehal jako rány bičem a mrazil, jako led. 

Váhavě se postavila do světelného kruhu. V rohu místnosti onu postavu jen tušila, ale skoro cítila, jak ji propaluje pohledem. 

„Svlíkni se!" Přikázal zas a Sarah zalapala po dechu. Roztřesenou rukou se začala svlékat, a když před ním stanula nahá, skoro se rozbrečela. 

„Pomalu se otáčej! Chci si tě prohlédnout!" Sarah se dala do pohybu, ale měla co dělat, aby ji její vratké nohy unesli. Když znovu stanula čelem k němu, sklopila hlavu a popotáhla. Stále bylo ticho, a to bylo snad ještě horší. Neměla tušení, co po ní chce, ani co se stane. 

„Kdo..., kdo jste?" Zašeptala, a když ani tentokrát neodpověděl, odvážila se k další otázce. „Co po mě chcete?" 

Matteo pevně semkl rty a sevřel opěradla židle tak silně, až zapraskala. Její otázka, pro něj byla jako další rána nožem, rovnou do srdce. 

Stále nedokázal pochopit, že to necítí. Že necítí pouto mezi nimi. Měla by ho přeci cítit, a že tomu tak není, ho ještě více utvrdilo v tom, že ho nikdy nemilovala. 

A dostal na ni ještě větší vztek. Hrála si s ním, jako kočka s myší, a to se mu vůbec nelíbilo.

 Dvakrát ho opustila, ale po třetí, ji to již nedovolí. Neodejde odtud totiž živá. O to se postará.

 Když ho opustila poprvé, málem ho to zničilo. Odpustil ji ale, a znovu uvěřil v její lásku. Spojil s ní svou duši a tentokrát, ho její odchod stál málem život. Věděl, že musela moc dobře vědět, že bez její krve zemře, a právě to, ho drtilo nejvíce. 

„Co chci?!" zavrčel vztekle, „nic víc a nic míň, než tvoje tělo. Jsi moje děvka. Moje čubka, a to tak dlouho, dokud mě neomrzíš. Tak se kurva snaž, aby se tak nestalo!" Znovu pevně sevřel opěradlo židle.

 Měl chuť se na ni vrhnout a vysát ji do poslední kapičky. A měl chuť ji ošukat. Měl na sebe za to takový vztek, že by se raději neviděl. Toužil po ní, a to tak moc, že se jeho penis znovu probudil k životu.