Následující okamžiky, staly se tak rychle, že Sarah nestačila ani zareagovat. Zezadu se jí zmocnilo několik silných paží. Zavázali jí oči, svázali ji a naložily do auta. 

Neměla ponětí, kde je. Kam jede. Kdo ji veze, ani kam. Jeli dlouho, snad několik hodin a celou cestu neslyšela nikoho promluvit.

Když konečně zastavily, znovu jí něčí paže nevybíravým způsobem vytáhli z auta a pak cítila, že ji nesou kamsi, po schodech dolů. Uslyšela zaskřípání dveří a někdo ji hodil na zem. 

Vyděšeně se pokusila posadit, a pak ucítila, jak se její pouta povolila. A po té, i páska přes její oči. Zamrkala, aby přizpůsobila oči šeru, ale nic neviděla. Jen temnou postavu v rohu místnosti. Přejel ji mráz po zádech, a srdce se jí rozbušilo jako na poplach. 

„Kde..., kde to jsem?" vykoktala ustrašeně.

 „Ve svojí kobce!" odpověděl ji onen arogantní hlas z baru, „a tady také zůstaneš. Dokud mne neomrzíš." 

„ A můj syn?" 

„Tvůj syn?" jeho hlas ji šlehl jako prásknutí bičem, „chci vědět, kdo je jeho otec?"

„Nemá otce!" vykřikla a rozplakala se. 

„Ach tak!" šlehl ji znovu ten hlas, „v tom případě, nemá ani matku!" Temná silueta se hnula ke dveřím a Sarah zpanikařila.

„Ne! Prosím! Neodcházejte! Řekněte mi, kde je Matteo?" Náhle se muž zastavil v pohybu. Pak si všimla, že se k ní znovu otočil. 

„Matteo?" vydechl zvláštním tónem hlasu, „je v pořádku a je o něj postaráno. To ti musí stačit," řekl po několika dlouhých vteřinách ticha, „a tobě bych radil, aby ses dala do pořádku. Přijdu zítra a věř, že když neuděláš, co budu chtít, nebudu se rozpakovat s tím, tě zabít!" Řekl ještě a odešel.

 Matteo zabouchl dveře a zprudka vydechl. Opřel hlavu o zeď a snažil se nabýt trochu koncentrace. 

Vůně její krve drásala jeho smysly tak, že se přestával ovládat. Toužil po krvi. Od chvíle, kdy se napil, ji potřeboval.

A když odešla, jeho závislost na množství krve ještě stoupla, protože jí potřeboval mnohem více. Neměl přísun její krve, a krev obyčejných lidí, byla pouhou náhražkou, která ho pouze dokázala udržet při životě.

 Ale vůně té její, byla jako droga. Jako něco, po čem toužil tak, že si to ani nedokázal představit. Jeho tvář se samovolně změnila a měl co dělat, aby se na ní nevrhl, a nevysál ji do poslední kapičky. 

A to byl také ten problém. Věděl o něm. Eagerbloodové, potřebovali krev své fate. A když ji ztratili, zemřeli.

 On dokázal něco, z čeho i Lóže nemrtvých, byla ohromena. On byl vlastně prototyp nové a ještě silnější generace, ze které měli všichni strach. 

Jenže ani on nevěděl, co se nyní stane. Nevěděl, zda dokáže přestat, až se z ní napije. Zda dokáže odolat, a nezabít ji. Nezardousit. 

Jedna jeho stránka po tom toužila tak moc, a druhá se tomu bránila zuby nehty. Predátor v něm, toužil po odplatě a její smrti. A jeho pouto, mu v tom naopak bránilo, a toužilo po ní.