„Vypadáš nádherně! Ani si nepamatuji, kdy jsem tě viděla naposledy v ženských šatech." Podivila se Miura, když na druhý den ráno, vstoupila do pokoje své sestry. 

Zephyr se ale nad jejím blaženým úsměvem jen zamračila. Za pár okamžiků, měli předstoupit před krále, a teprve tehdy se rozhodne, o jejich osudu. A dle toho, jak se na ně díval, měla Miura strach, o jejich život. 

„Mám z krále divný pocit, Zephyr," zamračila se Miura, „vůbec se mi nelíbí. Mám strach, že všechno, co jsme o něm slyšely, je pravdivé. Co když nás nechá stít? Viděla jsi, jak se na nás díval? Hlavně na tebe, Zephyr." 

„Jo, je zvláštní," zamračila se Zephyr a uhladila si své ženské šaty, ve kterých se cítila nesvá, „a nepřeháněj stále. Proč by to dělal?"

 „Protože je král? Protože může? Protože je to jeho oblíbená kratochvíle? Já nevím, Zephyr..., každopádně..., drž jazyk za zuby. Nebo se to určitě stane. Znáš se! Přemýšlíš až po té, co něco řekneš."

 „Za to ty, přemýšlíš až moc!" 

Za několik okamžiků, už jim dveřník otevíral dveře korunního sálu. Obrovské dvoukřídlé dveře se otevřeli, a obě naráz, vstoupili do veliké místnosti. 

„Panny, Miura a Zephyr z Hagaru!" Oznámil ceremoniář, a udeřil třikrát berlí do země. Vytvořila se dlouhá ulička, když přihlížející královy poddaní ustoupili, a obě vykročily vpřed.

„Páni! Tolik loveckých trofejí. Král musí být náruživý lovec." Vydechla Zephyr a rozhlížela se kolem. 

Nevnímala, že na ně všichni upřeně hledí, jen se stále rozhlížela na všechny strany. Nebyla zvyklá na ženský, dlouhý oděv, a zapomněla si tedy způsobně přidržovat svůj šat, jako Miura. Na varovné sestřino zasyčení, ani nereagovala. Byla tou nádherou kolem tak unesená, že si ani nevšimla, že na ní král upřeně a rozzlobeně hledí. 

Však místo toho, aby kráčela způsobně, pomalu a s očima upřenýma ke králi, se stále rozhlížela kolem, kde po stěnách a podél zdí, se nalézalo tolik loveckých trofejí, až jí přecházel zrak. Zastavila se, až když Miura zatáhla za její ruku, protože právě stanuly pod trůnem krále se Sheeboornu. Seděl na trůnu, a o stupínek níž, seděl po levici místokrál, a po pravici královna matka.

 „Můj pane." Vydechly obě současně, a poklekly. 

Zephyr se rozbušilo srdce jako na poplach. Když se setkala s jeho pohledem, cítila, jak proti své vůli rudne. A ani nevěděla proč. Jedno bylo ale jisté. Nikdy neviděla takového muže, jako on.

 Už nebyl tak špinavý a zarostlý. Byl oblečen ve svůj královský oblek, a vypadal dokonale. Černá rozhalená košile odkrývala jeho mužnou hruď, porostlou chloupky a na krku se mu houpal zlatý řetěz s erbem Sheeboornu. 

Jeho černé vlasy mu lehce splývali na ramena a na jeho tváři, se nacházelo jenom nepatrné strniště, dle současné módy. Byl veliký a rozložitý. Jeho široká hruď a ramena, jí téměř vyrazila dech. Byl krásný. Musela si přiznat, že nikdy nespatřila muže, který by ji na první pohled, téměř vyrazil dech.