„Miuro!" křičela Zephyr nadšeně, když běžela po chodbě hradu. Rozrazila dveře hodovní síně a vrazila dovnitř. 

Zběžně přehlédla celou místnost, a i hned zamířila ke své sestře, která seděla na stoličce pod oknem, s knihou v ruce. Pokoj byl plný služebnictva. Jedni nosili dřevo, druzí zatápěli a jiní prostírali stůl k hodování. Všude se pohybovalo plno lidí, a tak si ani nevšimla, že z druhé strany pokoje, se na ni dívají tři páry očí.

 „Miuro! Zabila jsem táákle velkého jelena!" Vykřikla a rozhodila rukama, „A představ si, že mě tam překvapila družina..."

 „Zephyr..." skočila ji do řeči sestra, snažíc se jí zarazit, ale jako vždy, jí k tomu nedala příležitost.

 „Nějaká družina rytířů. A byli hrozní..." 

 „Zephyr!"

 „Špinavý a ohromní! A ten co jim velel, byl mohutný jako skála a..." 

„Zephyr! Počkej, přeci!" 

„Chytil toho jelena, jakoby snad ani nic nevážil, Miuro," pohodila rukama, aby naznačila, jak si ho hodil na záda, „Šel z něj vážně strach! Ale kdyby se trochu umyl a oholil, tak by..." 

 „Zephyr! Zmlkni už!" Chytla ji za ruce a trochu s ní zatřásla, aby ji uklidnila. Pak ukázala pohledem, kamsi, za její záda. 

Zephyr se ohlédla a vytřeštila oči. Ten špinavý rytíř, stál vedle místokrále a královny, a s rukama založenýma na hrudi, na ni hleděl pohledem, pod kterým se jí podlomila kolena. Zephyr se zamračila. Bylo jí jasné, že se přišel ke královně přesvědčit, zda mu nelhala. 

„Přišel ses rytíři přesvědčit, zda jsem nelhala?!" vydechla, „Tak doufám, že už víš, že jsem mluvila pravdu, a teď bych ti doporučovala, abys vyhledal koupel a břitvu!" Vyhrkla. Jeho nedůvěra, ji urážela. 

„Mlč, Zephyr!" zatahala ji Miura za rukáv, „A poklekni." 

„Jo?! A to bych ráda věděla proč?!" pohodila rukou směrem k němu, „Vždyť se na něj podívej!"

 „Kruci Zephyr! Je to král!" Zavrčela ji do ucha. 

„Jo?!" Král?!" Zasmála se nedůvěřivě a další slova jí zamrzla v krku. Do široka rozšířila oči a zalapala po dechu. Ztěžka polkla, když se setkala s jeho planoucím pohledem. Královna s Conradem, se na ni dosti pobaveně dívali a jeho pohled jí napovídal, že určitě na oné hranici skončí. Byla si tím jistá. 

„Můj..., můj pane." Vydechla a poklekla se sklopenou hlavou.

 Varrock pevně semkl rty a zamračeně si změřil to drzé stvoření pohledem. Už když ji potkal v lese, měl chuť ji vyplatit. 

Ihned poznal, ač měla na sobě mužský oděv, že je to žena. Však když ji spatřili z dáli, jak se snaží jelenem pohnout, byla k nim zády, ale její pozadí mu hned napovědělo, že to muž zcela jistě není. Její odvaha ho udivovala, ale ještě více ho udivoval, její mrštný a drzý jazyk. 

Jeho matka se musela zbláznit, když si myslí, že by se jí snad chtěl dvořit. Dvoření, zrovna nebylo to, po čem nyní toužil. Měl chuť ji ukázat, kde je její místo a řádně ji usměrnit.

 Ale k jeho překvapení, měl chuť i na něco jiného. Jeho penis ztvrdl, a to se mu vůbec nelíbilo. Přičítal to ovšem dlouhé absenci, a hodlal to také rychle napravit.