„Ne! Nemůžeš mne přinutit!" Vydechl znovu, s pevně zavřenýma očima a s hlavou zabořenou do polštáře. Jenže jeho hlas nezněl vůbec přesvědčivě. Spíše se snažil sám sebe přesvědčit o tom, že je to možné.

Jeho tělo si totiž zjevně myslelo zcela něco jiného.

Několikrát se zhluboka nadechl a ze všech sil se snažil potlačit třes svého těla. Bylo to ale téměř nemožné. Pohled, který před chvílí spatřil, ho totiž tak vzrušoval, že se nedokázal ovládnout.

„Ne! Prostě nemůžeš, Zephyr! Já..." procedil skrz zuby. Pak náhle otevřel oči a znovu zvedl hlavu, aby se přesvědčil o tom, že se mu to jen nezdálo.

Jenže nezdálo. Zalapal po dechu, když spatřil její krásu. Byla totiž zcela nahá.

Z jeho hrdla se vydral jakýsi neidentifikovatelný zvuk. Ležel přikován k posteli, zcela nemohoucí se pohnout, a zíral na ženu, která nahá klečela u jeho nohou.

Na jeho ženu! To slovo ho opět zcela vykolejilo.

Stále nemohl uvěřit tomu, že se mu to mohlo stát. On je ženatý muž? Po dlouhých staletích samoty a odříkání...

Po tak nekonečně dlouhém čekání na zázrak a vykoupení, o kterém věděl, že nikdy nemůže přijít...

Po tak dlouhé době, kdy jediné, co si přál, byla smrt...

...se nyní díval na tu nejkrásnější ženu, kterou kdy spatřil, a přitom na ni měl právoplatný nárok.

Který ovšem nikdy nehodlal uplatnit.

„Běž pryč, Zephyr!" procedil skrz zuby, snažíc se zakrýt náznak touhy v jeho hlase, „Netoužím po tobě! Nechci tě!"

„Vážně?" Usmála se a v jejích očích nebezpečně zajiskřilo, „Neřekla bych, můj manželi." Potutelně na něj zamrkala a pak odkryla cíp pokrývky, který jediný zakrýval tu část jeho těla, kterou nedokázal ovládnout.

Varrock zprudka vydechl a bezmocně sebou zaházel v okovech. Jeho penis trčel do vzduchu tak výřečně, že nebylo pochyb o tom, že jeho touha nabyla maxima.

„Rozhodla jsem se věřit té části tvého těla, která nemůže mluvit, Varrocku..." zašeptala a položila ruku na jeho stehno. Trhl sebou, jako kdyby se ho dotkla rozžhaveným železem.

Líbilo se jí, jakou moc má nad svým manželem. A nebyla hloupá. Bylo ji zcela jasné, že se jen brání své touze. Že má strach podlehnout, a to jen proto, aby ji neublížil.

Klečela mezi jeho nohama, které též byli přikovány k pelestím postele a rukama jemně hladila jeho stehna. Opět sebou trhnul, jako kdyby do něj zapíchla hrot nože.

„Ihned toho nech!" Dostal ze sebe ztěžka.

Se zvednutou hlavou a s očima dokořán rozšířenýma, sotva popadajíc dech, vypadal zřejmě jako zoufalec, napadlo ho. Dotýkala se jeho horké kůže a prsty klouzala po jeho stehně stále víš, a jemu bylo jasné, co měla v úmyslu.

Ztěžka polkl, aby potlačil touhu ji v tom zabránit, ale bylo mu jasné, že nemá jiné možnosti.

Miloval ji. Miloval ji více než svůj dlouhý a marný život. Dlouhá staletí se trýznil smutkem a toužil po smrti, ve které jediné, by nalezl klid a vykoupení. Toužil zemřít, protože jedinou ženu, kterou kdy miloval, poslal na popraviště.

A teď tu byla. Živá a ještě krásnější. Ještě odvážnější a paličatější.

Ovšem právě proto, musel odolat. Už si nemohl dovolit podlehnout. Už nikdy nedovolí, aby zemřela. Nikdy!

Věděl tedy jediné..., musí ji přesvědčit, že jí není hoden. Že ji nemiluje a nikdy nemiloval a zcela se jí znechutit, aby ho pro její vlastní dobro opustila.

A pro jeho zkázu ovšem.

„Ihned vypadni, Zephyr!" vyprskl tak rychle, jako by tušil, že když to neudělá hned, podlehne, „Nemiluji tě! Nechci tě, kruci!"

„Mám pocit, že tvé tělo říká něco jiného, můj muži..." vrátila mu a přejela prsty o něco výše, až k jeho slabinám.

„Mé..., mé tělo..., Phe!" dostával ze sebe mezi jednotlivými výdechy, „Nevíš, že muži k sexu lásku nepotřebují?!" snažil se ji ze všech sil znechutit, „Ještě před několika dny mezi mýma nohama klečela jedna z nevěstek! A sakra dobře mi to udělala!"