Varrock ležel nehybně na posteli, oči pevně zavřené, jako by tím mohl od sebe odehnat realitu. Jeho hruď se prudce zvedala a klesala, dech měl nepravidelný, tělo napjaté. Zephyrina přítomnost ho spalovala jako žhavé uhlíky, její slova se mu zaryla hluboko do mysli.

Láska? Naděje? Jak směšné. Nebo snad ne?

Jeho mysl byla jako válečné pole, kde proti sobě bojovalo to, kým byl, s tím, po čem jeho srdce neodvratně toužilo. V srdci nosil propast temnoty, které se nikdy nedokázal zbavit. A teď ona? Myslí si, že svou láskou dokáže přetvořit jeho osud? Že je tak silná, aby přemohla staletí prokletí? Bylo to šílené. A zároveň... zničující.

V jeho duši se rozhořely dvě síly, mezi nimiž nebyl prostor pro kompromis. Jedna ho táhla do temnoty, ukazovala mu jedinou cestu, kterou kdy znal – vzdát se citu, zahnat vše, co ho oslabilo, být jen chladnou zbrojí, nepodléhat ničemu a nikomu.

Druhá síla? Ta byla nebezpečná. Ta patřila jí. Zephyr.

Viděl ji. Stála tam, naprosto jistá tím, co dělá. Její oči zářily odhodláním, její tělo se mu nabízelo s jistotou, kterou nemohl ignorovat. Každý její pohyb byl tichou výzvou. A on? Nenáviděl se za to, že cítil její blízkost tak intenzivně. Nenáviděl ji za její odvahu. Nenáviděl ji za to, že ho přinutila pochybovat.

Zalapal po dechu, jeho tělo se instinktivně vzepjalo proti poutům. Ne! Nepodlehne jí. Nemůže. Nejde to.

„Nepřinutíš mě!" vydechl mezi zuby, oči stále pevně zavřené. Nebude její loutkou. Nepřipustí to!

A přesto, kdesi hluboko uvnitř, se ozýval šepot jiného hlasu. Hlas, který šeptal, že už dávno její loutkou je. Že už dávno podlehl.

Varrock cítil, jak se jeho tělo třese. Nebylo to jen vztekem, ale něčím mnohem hlubším. Strachem. Strachem z toho, co se děje uvnitř něj. Strachem z toho, že jeho vlastní vůle už není jeho.

Jak se to mohlo stát? Jeho mysl se zmítala v chaosu. Byl králem. Vůdcem. Mužem, který nikdy nepodlehl slabosti. A přesto teď ležel připoutaný k posteli, jeho tělo i duše v zajetí ženy, která ho milovala tak bezpodmínečně, že byla ochotná riskovat vše.

„Zephyr," vydechl tiše, jeho hlas zněl jako šepot v bouři. „Nevíš, co jsi udělala. Nevím, jestli ti to někdy odpustím."

Jeho slova byla ostrá jako břitva, ale v jeho očích se zračila bolest, která byla hlubší než jakýkoli hněv. Byla to bolest muže, který se bál lásky. Který se bál, že by mohl být zraněn.

Zephyr se k němu sklonila, její pohled byl pevný, ale jemný.

„Varrocku, vím, že tě to bolí. Vím, že se bojíš. Ale já se nebojím. Nebojím se tě milovat, i když mě nenávidíš. Nebojím se bojovat za nás."

Varrock zavřel oči, jeho dech se zrychlil. Nenáviděl ji za její odvahu. Nenáviděl ji za to, že ho přinutila cítit něco, co se snažil celý život potlačit.

„Nemůžeš mě změnit," zasyčel, jeho hlas byl plný zoufalství. „Nemůžeš mě přinutit být někým, kým nejsem."

Zephyr se usmála, její úsměv byl jemný, ale plný odhodlání.

„Nemusím tě měnit, Varrocku. Ty už jsi jiný. Jen to ještě nevidíš."