Kněz dokončil obřad a s klidným hlasem prohlásil: „Tímto vás prohlašuji za manžele. Ať vám vaše láska přinese štěstí a zlomí všechny překážky, které vám stojí v cestě."

Varrock zůstal ležet na posteli, oči plné nevěřícnosti a hněvu. Nemohl tomu uvěřit. Byl připoután a bezmocný, a nyní navíc vmanipulován do manželství proti své vůli. Jeho srdce bylo rozerváno mezi láskou k Zephyr a vztekem na ni za to, co mu právě udělala.

Zhluboka dýchal, snaže se uklidnit svůj vztek. Jeho oči byly plné ohně a bolesti. „Ty..." začal, ale slova mu uvízla v hrdle. Hodil rozzuřený pohled na svou ženu. Ženu! Už jen to slovo ho přivádělo k šílenství.

Nemohl pochopit, jak se to všechno mohlo stát. Jak mohl ztratit kontrolu nad svým vlastním osudem.

„Přeji vám hezkou svatební noc, bratře," usmíval se Conrad, když odcházel s ostatními muži. Varrock se zazmítal v řetězech, jeho srdce se vzpíralo proti této beznadějné situaci.

„Opovaž se odejít a nechat mě tu tak!" Zařval naštvaně král na svého bratra, který ale zjevně právě to, měl v úmyslu. Snažil se uvolnit, jeho tělo bylo napjaté jako pružina připravená k prasknutí.

„Zephyr, co jsi to udělala?! Myslíš si, že mě tímto způsobem můžeš donutit tě milovat? Donutit mě být s tebou proti mé vůli?" zasyčel vztekle.

Zephyr k němu přistoupila blíže, její ruce jemně spočinuly na jeho tvářích. „Vím, že jsi na mě teď rozzlobený, ale věř mi, že to dělám pro nás oba. Musíme čelit této kletbě spolu." Varrock se jí podíval do očí, jeho vlastní oči byly plné slz a vzteku.

„Jak jsi to mohla udělat?" zasyčel. „Nedovolím ti, abys ohrozila svůj život! Nikdy mě nedonutíš, abych..."

„Ne, Varrocku. Nechci tě donutit. Chci ti ukázat, že naše láska je silnější než jakákoli kletba. Věřím v nás."

Varrock zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho mysl byla zmatena, jeho srdce rozerváno. Bude muset čelit nejen své vlastní temnotě, ale i lásce, která mu byla nečekaně vnucena.

Ležel na posteli, s pevně zavřenýma očima a snažil se trochu uklidnit tlukot svého srdce. Takovou bezmoc jako nyní, snad ještě nikdy nepocítil. Stále ovšem nedokázal pochopit, jak se jí to mohlo podařit.

Byl ale skálopevně rozhodnut, ji nepodlehnout. Nemůže ho přeci donutit, aby se s ní miloval, proti jeho vůli. Nebo ano?

„Otevři oči, můj pane," Zaslechl náhle její tichý, vzrušený hlas. Nahlas polkl a zabořil hlavu hlouběji do polštáře.

„To nemám v úmyslu! Odejdi! Stejně mě nedonutíš k tomu, abych si tě vzal!" Zavrčel rádoby nevzrušeně.

„Nebudu tě nutit. Budeš to chtít sám. A pak..., jak bys to chtěl udělat, můj pane, když jsi připoután k posteli a bezmocný?"

„Kruci, Zephyr!" zaklel naštvaně, znovu zacloumal svými pouty. Zvedl hlavu a do široka rozšířil oči.

Chvíli zůstal zírat na ten obraz, jako na zjevení. Něco takového, ještě nikdy neviděl. Něco tak hříšného a krásného. Dokonalého a vzrušujícího. Úplně mu vyrazila dech.

Na několik sekund zamrzl v pohybu. Se zvednutou hlavou, do široka rozšířenýma očima a připoutaný k posteli, musel vypadat dost komicky, napadalo ho.

Ale nemohl si pomoci, alespoň na malý okamžik se kochal krásou své ženy. Pak pevně semkl čelisti, opět praštil hlavou do polštáře a zavřel oči.

„Nepřinutíš mě!" Zasyčel naštvaně, snažíc se zakrýt náznak vzrušení v hlase.