„Sakra! Tak pojď! Kruci!" Klela Zephyr, a ze všech sil se snažila pohnout velikým zvířetem na zemi.

 Ihned po snídani, se vydala na prohlídku stájí, a pak vyrazila do lesů. Rozhodla se, že kuchaři uloví jelena. A po několika hodinách, se jí to opravdu podařilo. 

S lukem to opravdu uměla. Od malička porážela i dospělé muže. Ale její ženská postava, i když oblečena do mužského oděvu, nedokázala vyvinout takovou sílu, aby ulovené zvíře zvedla. Vlastně s ním nedokázala ani pohnout. Jelen byl statný šestnácterák, a zdál se jí snad větší, než je ona sama. Držela to zvíře za nohy a pokoušela se ho alespoň kousek odtáhnout. Ale nehnula s ním, ani o milimetr. 

„Tak pojď! Kruci! Přeci tě tu nenechám!" Hekala a brblala tak, že si ani nevšimla, když se za jejími zády z lesa vynořila skupina jezdců na koni. Byla tak zabrána do své činnosti a srdce jí tlouklo vysílením, že ani neslyšela klapot kopyt za sebou. Teprve když za zády uslyšela mužský smích, a čísi hlas, se otočila. 

„Copak to tu máme?!" Ozval se burácivý hlas za jejími zády a smích několika mužů, byl mu odezvou. 

Lekla se tak, že vyděšeně vykřikla, pustila nohy zvířete a otočila se. Obklopila jí skupina asi patnácti mužů na koních. Poznala v nich rytíře a evidentně se vraceli z nějakého boje. Zřejmě vyhraného, napovídala tomu jejich bujará nálada. Všichni byli ale špinavý a zarostlí tak, jakoby nejméně měsíc, neviděli vodu, ani břitvu.

 „Co zde pohledáváš?!" Zamračil se jeden z mužů a přehlédl ji svým pohledem. Seděl na koni, ale i tak jí jeho mohutná postava, téměř naháněla hrůzu. Zřejmě vůdce, oněch rytířů, napadlo ji.

 „Co by? Lovím, rytíři." Pohodila hlavou a statečně vystrčila bradu vpřed. 

„Lovíš?!? Zde? Kdo ti to dovolil?!"

 „Královna."

 „Královna?" Opakoval po ní znovu jako kolovrátek.

„Jistě. Já, i má sestra, jsme tu na její pozvání." 

„Zde na hradě?! Na královnino pozvání?!" Řekl znovu takovým tónem, až Zephyr zapochybovala o jeho soudnosti. Zřejmě utrpěl v boji ránu do hlavy, napadlo ji. Škoda, jinak se jí zdál, jako moc hezký muž. Kdyby se ovšem trochu umyl a oholil. 

Ještě chvíli se na ni díval, a pak náhle seskočil z koně. Zephyr polkla, když se postavil před ní. Byl tak mohutný a veliký. Sahala mu někam po ramena a měla pocit, že by ji snad dokázal rozdrtit jak nic, ve svých velikých tlapách. Zalapala po dechu. Nikdy na ni žádný muž, tak nezapůsobil. Cítila z něj sílu, moc a přirozenou autoritu. 

„A..., ano..." vydechla a automaticky před ním o krok ustoupila, „nechtěl bys mi rytíři, raději pomoci s tím zvířetem?"

 „Jo?! A ty máš pocit, že bych to snad mohl zvládnout?" Zasmál se, a všichni muži za jeho zády s ním. 

Zephyr se na něj zamračila. Evidentně ji provokoval. Stál s rukama založenýma na hrudi a měřil si ji planoucím pohledem. 

„Snad," zašklebila se na něj, „možná bys potřeboval vodu a břitvu, ale vypadáš na to, že síly máš dost." 

„Víš sakra, s kým mluvíš?!" 

„Nevím. S rytířem, který se nejméně měsíc nekoupal a neholil?!" Vydechla, a vzhledem k tomu, že se cítila jako David před hrozným Goliášem, to bylo značně statečné tvrzení. 

Muž ale jen stáhl oči do úzké škvírky, a ještě několik okamžiků, si ji prohlížel. Pak se hnul směrem ke zvířeti. Popadl ho svými mohutnými pažemi, jakoby snad ani nic nevážil, a přehodil ho, přes hřbet jejího koně. 

Zephyr nad jeho sílou, vytřeštila oči. Ona s ním nehnula ani o píď, a on se snad ani nezadýchal. Jakoby ten jelen byl jen pírkem, v jeho rukou. Pak vyskočil na koně. 

„Radil bych ti, aby ses vrátila na hrad. Není bezpečno, abys sama jezdila po lesích!" Zahromoval, pak pokynul rukou a celá družina, se dala do pohybu.