„Tančíš přímo úchvatně, můj pane," zašeptala Zephyr, „Připadám si jako ve snu. Jsem tak šťastná, že to ani nedokážu vypovědět." Řekla zcela upřímně a Varrock, dívaje se dolů, do její tváře se jen něžně usmál.

Snad by měl mlčet a neříkat nic. Jen si užít tuto chvíli a nic víc nečekat. Mlčet, a nedávat ji naději, kterou by ji tak rád dal, kdyby mohl.

Ne..., to on by o tu naději sám prosil. A klidně na kolenou se před ní plazil, aby ho milovala, kdyby věděl, že má alespoň malou šanci na úspěch. Jenže věděl, že nikoliv. Nikdy by její život neohrozil. Už nikdy. I kdyby si do skonání světa musel ulevovat od své sexuální touhy svými silami.

Jenže..., prostě mlčet nedokázal. Alespoň jednou, jedinkrát, v tuto magickou chvíli se rozhodl ji říci pravdu. Poprvé a naposledy, po dlouhých pěti stech letech, se vysloví a uschová si její šťastný výraz ve své mysli.

„I já jsem šťasten, má paní..." vydechl Varrock, a Zephyr při jeho slovech zalapala po dechu.

Ono oslovení, kde nazval ji „svou paní", bylo stejné, jako kdyby ji vyznal nehynoucí lásku. Takovéto oslovení neznamenalo jen úctu nebo zdvořilost, ale hluboké city a oddanost. Bylo to, jako kdyby muž tímto způsobem vyznal svou nehynoucí lásku a oddanost k ženě. Význam takového oslovení byl téměř roven formálnímu vyjádření lásky, a ona to věděla.

„Už jsem ani nedoufal..." pokračoval s hlasem, podbarveným emocemi, „Že ještě někdy poznám něco tak úchvatného, jako je láska a náklonnost. Že ještě někdy pocítím takové štěstí být milován. I když vím, že si nic z toho nezasloužím, má paní..., přesto děkuji bohu, že mne alespoň na malý okamžik ještě učinil šťastným," na chvíli se odmlčel, „Kdybych mohl zastavit čas a uchovat tento okamžik navždy, učinil bych tak bez váhání. Nic na světě není tak cenné, jako být s tebou. Ať už osud přinese cokoli, slibuji, že tě budu chránit všemi silami a nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo. Ty jsi pro mě světlem v temnotě, má paní."

Zephyr cítila, jak se jí v očích hromadí slzy. Něco tak krásného, ještě nikdy neslyšela. Ani nedoufala, že to někdy uslyší a že někdy bude cítit tak velkou lásku k nějakému muži.

Omámeně vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Varrock zprudka vydechl, jako kdyby se ho dotkla rozžhaveným železem, ale neuhnul. Zastavil jejich tanec a zůstali stát v obětí, dívajíc si do očí.

Nějakou dobu, několik dlouhých a nekonečných vteřin bloudil zrakem v jejím obličeji, a pak se pomalu začal sklánět. I když si to zakázal, a i když věděl, že by neměl, jeho tělo, jako kdyby převzalo vládu nad jeho myslí.

Pak ji políbil. Jeho rty se dotkli jejích a oba zprudka vydechli do úst toho druhého. Zephyr ho automaticky obejmula okolo ramen a tehdy se Varrock ztratil úplně. Přitáhl si ji pevněji a vroucněji do náručí a jejich polibek prohloubil

Líbal ji vroucně a s takovou láskou a něhou, že nebylo ani sebemenších pochyb, že je hluboce zamilován do této ženy. Stáli tak dlouho. Nekonečně dlouho se líbajíc a všechno okolo, jako by se rázem ztratilo.

Čas a prostor přestal existovat a zůstali jen oni dva a jejich láska. Alespoň na několik málo minut, které se v jejich mysli stali nesmrtelnými.