Varrock se zhluboka nadechl a snažil se nabýt trochu koncentrace. Její bezstarostná upřímnost a naivita, ho vzrušovala a rozčilovala zároveň.

Ze všech sil se snažil vypadat neutrálně a pokud možno znuděně, ale byl si jist, že se mu to moc nedařilo.

Vzrušovala ho už jen její pouhá přítomnost, a když vyslovila ta slova, že by se také ráda pomilovala s mužem, kterého miluje, málem mu vyskočilo srdce z hrudi.

V tu chvíli ovšem také děkoval bohu za to, že sedí za stolem. Už jen při té představě se vzrušil. Prostě si nedokázal pomoct. Přikládal to svému dlouhému celibátu, ale moc dobře věděl, že důvodem byla hlavně představa, že se miluje právě s ní.

Náhle se Conrad zvedl a požádal Miuru o tanec. Zephyr zálibně sledovala tančící pár. A Varrock měl pocit, že snad zahlédl, jak se jí oči zaleskly. A ač by to dělat neměl, a věděl, že si musí držet odstup, povzdechl si a vstal.

„Smím poprosit o tanec, panno Zephyr?" Vydechl král. Sklonil hlavu, vzal do dlaně její ručku a políbil ji na její hřbet.

„Ach..., ano..." vydechla nadšeně a vyskočila na nohy, „Ale..., tančit neumím, můj pane. Když mne ale povedete..."

Jen se usmál, odvedl ji na taneční parket a poklonil se. Pak vzal jednu její ručku do své a přivinul si ji do náručí.

Na malý moment oba strnuli. Ocitli se v těsném obětí, po prvé tak blízko sebe a oběma se jako na povel zvýšil dech. Zephyr zvedla hlavu, aby svému obrovi viděla do očí. Byla mu tak po ramena a připadala si v jeho mohutném obětí tak bezpečně.

I král pocítil zvláštní příval citů, které vůbec neznal. Zdálo se mu to i jiné, intenzivnější, než když poprvé přivinul do náručí předešlou Zephyr.

Královna matka s Caeciliem sledovali onu výjimečnou chvíli se slzami v očích. I Conrad odvedl svou vyvolenou na místo a díval se na svého bratra, protože tušil, že tato chvíle prostě patří jen jemu.

A opravdu to tak vypadalo. Varrock si přivinul Zephyr do náručí a začal se pohybovat do rytmu tak lehce a s takovou něhou, jako by měl strach, aby ji snad neumačkal. 

Snad to i vypadalo, že úplně ztratili pojem o času i prostoru. Pohybovali se místností ve vzájemném obětí lehce a zcela odtrženi od reality. Jejich pohledy byli zaklesnuty do sebe a Zephyr se vznášela vedena svým princem, v jeho náručí, jako pírko. 

A král byl zase po dlouhých stoletích, alespoň na pár okamžiků, opravdu šťasten. Alespoň na malý okamžik náhle zapomněl na všechno okolo a zapomněl i na to, že až tento tanec skončí, vrátí se vše do starých kolejí. 

Jenže pro někoho jako je on, i tato jediná chvíle, kdy po dlouhých pěti stoletích svíral v náručí ženu, kterou miloval víc jak svůj život, byla něčím výjimečným.  Byla pro něj vším. Jeho berličkou a nadějí na to, že mu dodá sílu v jeho nekonečném osamění.