„Ráda bych využila této příležitosti..." řekla královna matka, a pohlédla na obě dívky, „Abych vám oběma řekla, že jsem moc ráda, že jste obě dvě zde, v Sheeboornu. A byla bych moc ráda, kdybyste zde byli šťastné." Přívětivě se na ně usmála a dle výrazu ostatních, mluvila i za ně.

Seděli u stolu, hudci stále hráli libé písně a královna hledala příležitost, jak Zephyr dát podnět k tomu, projevit její prostořekou a bezprostřední povahu. Po Varrockově vyjádření, se totiž jak se zdálo na chvíli odmlčela, což u ní nebývalo zvykem. Ale bylo to proto, že její srdce jistě přetékalo láskou k jejímu synovy.

„Ach to jsme, královno..." vyhrkla Zephyr a automaticky pohlédla na Varrocka. Hned ale sklopila s uzarděním zrak.

„I já bych rád využil této chvíle..." vložil se do rozhovoru Conrad, „A požádal svého krále a bratra o svolení k sňatku," pohlédl na udiveného Varrocka, „Miluji Miuru, můj králi a prosím o tvůj souhlas."

„Nemám námitek, bratře..." vydechl král překvapen, „Jsem rád, že jsi našel ženu, která tě miluje. Buďte šťastni." Dodal, ale po jeho tváři přejel smutný úsměv.

„Páni!" vkřikla náhle Zephyr, jako by se právě probudila, „No já jsem šťastná, sestřičko!" objala vedle sedící Miuru, „A to nyní už budete jistě spát spolu, ne?" Pokračovala nevinně, se svou bezprostředností.

Miura zrudla jako rajče, když zjistila, že je všichni sledují a poslouchají a kopla Zephyr pod stolem. Jenže Zephyr nepochopila a pokračovala nadšeně dál.

„Ach..., tedy nevím, jaké jsou zde zvyklosti, ale když už jste se spolu milovali..., au..." další kopanec do nohy byl silnější, „No..., tak si myslím, že je to jedno, ne?" Dodala rychle.

Caecilius s královnou nasadili neutrální výraz a snažili se potlačit smích, ale nechtěli nijak přerušovat slibně se vyvíjecí Zephyrinu konverzaci. Miura vypadala nato, že by nejraději vlezla pod stůl a Conrad se jako obvykle dobře bavil. Král pak zíral před sebe, snažíc se stále ignorovat fakt, že mu jeho tělo říká něco jiného než jeho mysl.

„No..., ře..., řekla jsem něco špatně?" vykulila Zephyr oči, když všichni mlčeli. Sama ale hned došla k závěru, že nikoliv, „No..., tedy chci říci..., že když už nejsi panna..." pohlédla na Miuru, která zrudla ještě víc, „Tak je to přeci jedno. Není už středověk, že ano? Sice se tu tak trochu stále žije, ale na nějaké zvyklosti se asi nehledí..." pokrčila rameny a usmála se na okolo sedící jako sluníčko.

„Máš pravdu, Zephyr..." prořízla ticho královna, „Když se milují, není už dnes důvodu čekat až na svatební lože, tak jsi to myslela?"

„Ano!" horlivě přikývla Zephyr. Nadšena, že ji alespoň někdo pochopil, „Já bych taky nečekala..." automaticky pohlédla na krále a zrudla stejně, jako Miura, „Taky bych se ráda pomilovala s mužem, kterého miluji." Řekla o poznání tišeji, a sklopila přitom svůj zrak, jako by to mělo zabránit rozpakům, které přitom cítila. Ovšem její upřímnost byla jako vždy silnější než její stydlivost.

Všichni samozřejmě moc dobře pochopili směr jejího uvažování a jistě i král, jen se snažil dělat, že nikoliv.

„A co tedy tvé nepropustné panenství?" Zkusila to ještě královna a ignorovala králův naštvaný výraz.

„Ále..." mávla rukou Zephyr, „Znám ten list zpaměti, královno. A došlo mi, že v tom není nic většího, než dědičnost..."

„Jak to myslíš?" Vydechla Zephyr současně s Caeciliem.

„No..., hymen neboli panenská blána, je tenká membrána, která částečně pokrývá vstup do pochvy. U některých žen může být hymen silnější nebo méně pružný, což může způsobit obtíže při prvním milování..." vyhrkla Zephyr jakoby nic, „Nejedná se tedy vůbec o nic nadpřirozeného a došla jsem k závěru..., že jsem to zdědila po matce a ona po své matce a..." sklopila zrak, když se setkala s udiveným královým pohledem, „Jsem na to připravená, víte?" pohlédla na královnu, „Jen bych potřebovala vědět..., jak velké je kopí muže..." poslední slova říkala spíše sama pro sebe, avšak dostatečně nahlas na to, aby to všichni slyšeli. Přitom opět pohlédla na Varrockovy ruce položené na stole a všem směr jejích slov ihned došel.