Uběhl už nějaký čas, co Zephyr s Miurou vstoupily za hranice Sheeboornu. A od chvíle, co král Zephyr nařezal, uběhl asi měsíc. A bylo fakt, že od toho okamžiku se něco změnilo. Král se přestal vyhýbat společným večeřím a přestal Zephyr od sebe odhánět. Ovšem také si ji ale nevšímal. Ačkoliv seděla třeba naproti němu, dělal, jako by byla vzduch. Ignoroval ji.

Jeho matku s Caeciliem, a hlavně svého bratra, však ošálit nedokázal. Přeci jen ho znali už pěknou řádku let, a změna v jeho chování, nemohla jim ujít.

I když dělal, jako že si ji nevšímá, nevynechal příležitost na ni pohlédnout. Posílil stráže na její ochranu, ale i to, bylo leckdy málo platné. Zephyr, byla prostě Zephyr.

Conrad ale poznal na svém bratrovy, že se pomalu ale jistě začíná znovu ztrácet ve svých citech. Miloval tehdejší Zephyr vroucně. I když spolu měli tehdy možnost strávit jen jednu, jedinou noc, nikdy na ni nezapomněl.

Zprvu měl Conrad pocit, že tato Zephyr je pro něj jen náhrada za tu, kterou ztratil, ale pochopil, že tomu tak není.

Tato Zephyr, byla jiná. Ještě divočejší a nevyzpytatelná, a to se mu líbilo. Ztrácel se v její kráse. Doháněla ho k šílenství svou bláznivou a bezprostřední povahou, která nedbala na pravidla a konvence. Ale zároveň se mu to líbilo. Byla pro něj výzvou. Nebezpečím a pokušením, které ho přitahovalo jako magnet.

Však na rozdíl od minulé Zephyr, tato přinášela s sebou bouři. Vítr, který neznal slitování. Ale Conrad cítil, že to je přesně to, co potřebuje. Bouře, která by ho vytrhla z jeho smutku a dala mu nový směr. S každým jejím úsměvem, s každým jejím bláznivým nápadem, cítil, jak se mu vrací životní síla. Její přítomnost byla jako tanec na ostří nože, nebezpečná a vzrušující zároveň. Ačkoliv mu rozum napovídal, aby se držel zpátky, srdce ho táhlo vpřed.

Ano, Conrad si byl jist, že se jeho bratr znovu zamiloval. Toužil po ní, i když si to nechtěl za žádnou cenu přiznat. A nikdy ani nepřizná, tím si byl jist také. Už nikdy totiž neohrozí život ženy, kterou miluje, i kdyby měl nadosmrti držet celibát.

Zephyr ovšem si byla svou láskou jista. Zamilovala se do krále ze Sheeboornu, a vůbec se tím netajila. Její přirozená a bezprostřední povaha, se vůbec před nikým netajila láskou, kterou cítila. Okouzlil ji. Imponoval ji. Jeho majestátnost a jeho síla. Jeho moc a nadvláda. Zdál se ji sexy a uhrančivý.

A jeho nevrlost a nezájem, nemohl ji nikterak odradit. Znala jeho smutný osud a tedy pochopila, proč se tak brání. Nebo v to alespoň vroucně věřila. Nic jiného než to, že ji miluje, jen se brání svým citům, si prostě nechtěla přiznat.

„Vyznal jsi Miuře lásku?" Zamrkal Varrock překvapeně. Byl ale rád, že je jeho bratr šťasten.

„Ano, a ona mě," mrkl Conrad na svého krále, „Milovali jsme se, Varrocku."

„To ti přeji, bratře. Miura je pro tebe jako stvořená. Už vás nic nemůže rozdělit..." Vydechl, ale Conrad věděl, že ačkoliv mu to ze srdce přeje, však vzal kvůli němu kletbu na sebe, jeho srdce přetéká bolestí. Také miloval, ačkoliv si byl jist, že něco takového, je mu zapovězeno. Už navždy.

„Nebraň se tomu, Varrocku..." zkusil to Conrad opatrně. Věděl, že každý náznak toho, že by se neměl lásce bránit, striktně odmítne, „Jste si souzeni. Ona je ta pravá. Je jiná, a proto věřím..."

„Tak dost, bratře!" zamračil se Varrock, „Už nikdy neohrozím život ženy, kterou milu..."

„Kterou miluješ?" Zasmál se Conrad nahlas.

„Prostě už nikdy!" štěkl po něm naštvaně, „Nikdy se už nebudu dívat, jak vedou na hranici ženu..." nedopověděl a sklopil hlavu, aby si Conrad nevšiml jeho rozpoložení.

On si ale všiml. Moc dobře si všiml.