„Zephyr! Nesmíš opouštět hrad!" mračila se Miura na svou sestru, která se právě oblékala do svých nových plavek. Ale ona jako by ji neslyšela. Zatočila se před ní a udělala svůdnou pózu.

„Jsou krásné, viď? Koupila jsem si je těsně před tím, než jsme odjely do Sheeboornu a nikdy jsem je ještě neměla na sobě."

„Hmm..." zašklebila se Miura, „Nic titěrnějšího tam neměli? Však ti kouká celý zadek a tvá prsa..."

„Nebuď tak upjatá furt. Však se to nosí na každém koupališti."

„Jo, ale ne tady!" Stála si Miura na svém, „Kdyby tě v tom viděl král, pošle tě rovnou na popraviště!"

„Pošle tam mne nebo tebe?" usmála se bezstarostně, „A pak..., neudělá to dřív, dokud se se mnou nevyspí. A já jsem přesvědčená, že ani pak..." zamrkala na své vyplašené dvojče.

„Ani pak? Jak to sakra myslíš? Co máš zase za lubem, Zephyr!"

„A nic porád!" zašklebila se, „Je mi král souzený?" povytáhla obočí v otázce a vzápětí si sama odpověděla, „Je! A já jemu, Miuro. A já si prostě nemůžu pomoct, ale od prvního okamžiku netoužím po ničem jiném, jak potom, aby mne sevřel v náručí a políbil. A pomiloval..."

„Sakra!" vypustila Miura přebytečný vzduch z plic, „Ty ses už úplně pomátla! Zde se žije stále jako ve středověku, Zephyr! A pak..., král tě pošle na hranici!"

„Ale nepošle. To už mám promyšlený, sestřičko. Ale nejdříve ho musím svést. Musím ho donutit..."

„Jsi blázen!" Miura zoufale rozhodila rukama. Moc dobře ale věděla, že se svou sestrou nic nenadělá. Dívala se, jak si na titěrné plavečky obléká jezdecké oblečení a strachy ani nedýchala.

„Neměj strach..." políbila Zephyr Miuru při odchodu, „A nikomu nic neříkej. Jen se projedu a vykoupu a vrátím se. Nechci, aby král nadával..."

***

Uběhlo už několik hodin a Miura začínala být netrpělivá. Přecházela pokojem sem a tam a ani nevycházela, protože věděla, že kdyby ji někdo oslovil, lhát by nedokázala.

Hodiny ale ubíhaly a když se Zephyr nevracela, dostala strach. Nezbývalo nic jiného než říci pravdu. Byla totiž přesvědčena, že se zase Zephyr s tou svou bláznivou povahou dostala do maléru.

S tlukoucím srdcem vstoupila do sálu. Král seděl na svém místě u stolu a okolo něho Caecilius s Conradem a skláněli se nad nějakými písemnostmi.

„Můj králi..." vydechla a poklekla, „Já..., ráda bych..." Všichni tři vzhlédli a Conrad starostlivě ke své milé přiskočil s otázkou v očích.

„Čeho si žádáš?" Otočil se král jejím směrem, „Nevidíš, že máme práci?!"

„Já..., omlouvám se, můj králi, ale..., Zephyr..." Polkla a král konečně spozorněl.

„Co je s tvojí sestrou?!" Zaburácel jeho naštvaný hlas.

„Já..., mám o ní strach. Ona..., neposlechla a..., chtěla se projet na koni a vykoupat a já..."

„Ona odjela i po mém zákazu na koni?!" zařval téměř nevěřícně, „A kde kruci vykoupat?!"

„No..." Přešlápla z nohy na nohu váhavě, „V jezeře pod skálou, ale bojím se...aby třeba nějací banditi, nebo něco takového...," zamrkala aby zahnala slzy, „Oblékla si totiž oděv, který by mnohého muže..., myslím nějakého neukojeného banditu mohl..." Nedopověděla, protože se místností ozval hlasitý a rozzuřený králův výkřik.