Když se konečně Zephyr podařilo najít v bludišti chodeb tu správnou, a dostala se ven, oddychla si. Ještě stále se ale cítila jako omámená ze setkání s oním mužem. Nikdy v životě neviděla tak statného, a krásného chlapa. A divného. Však na ni zíral dlouhé vteřiny, jako kdyby byla nějaké zjevení, a pak se beze slova otočil a rychle odešel.

Zdál se jí ale vážně sexy. Nikdy vlastně takového muže neviděla. Byl vysoký a statný, jako hora. Měl černé, rozčepýřené vlasy, tmavé jiskrné oči a svalnaté tělo, které se nedalo zakrýt ani jeho oděvem. Na sobě měl vysoké boty, černou, rozhalenou košili, pod kterou spatřila černé chloupky na jeho prsou. Dlouhý, černý, zlatem vyšívaný kabátec. A černé kalhoty, které těsně obepínaly jeho svalnatá lýtka.

A že je to muž, jak má být, byla skálopevně přesvědčena. Však nemohla přehlédnout ani jistou partii na jeho těle, která se pod obepnutou látkou kalhot nedala přehlédnout. Dokonce i automaticky zčervenala, a to se ji nestávalo.

Řítila se tedy chodbami, aby pěkně za čerstva, svůj objev vylíčila Miuře. Když nakoukla asi do třetích dveří, spatřila Miuru stát bez hnutí u okna.

„Miuro!" vykřikla, když vběhla dovnitř, jako velká voda, „Neuhádneš, co jsem viděla!"

„Zephyr?! Kde jsi byla? Všichni tě..." Odvětila její vystrašená sestra a chytla ji za ruku. Stáli právě v největší místnosti hradu, v hodovní síni, která sloužila i jako trůní sál. A Zephyr si samozřejmě jako vždy, ničeho nevšimla. Ani toho, že na ni Miura varovně zamrkala. Na druhé straně sálu, totiž u dlouhého stolu seděl král s několika dalšími lidmi.

„Viděla jsem muže, Miuro," dostala ze sebe zadýchaně, „Pomáhal mi z toho zatracenýho brnění..., a byl..."

„Brnění?" Vykulila Miura oči.

„Jo! To ti vysvětlím pak. Ale on byl..., jako obr, Miuro..., a kdybys viděla tu bouli!" Vykřikla celá rudá.

„Jakou bouli mysl..." vydechla Miura a vzápětí zalapala po dechu, když ji došlo, co má její setra na mysli. Co jiného, by také její potřeštěnou a bláznivou sestru mohlo napadnout.

„Bouli mezi nohama! Četla jsem, že velcí muži, ho mají velkýho. Koukala jsem na jeho ruce..., říká se totiž, že podle velikosti jejich dlaně poznáš, jak mají velkého..."
„Zephyr!" Vykřikla už po několikáté Miura a pokusila se ji dlaní zacpat úcta. Jenže její nechápavá sestra, to ve svém nadšení, samozřejmě nepochopila.

„Co blbneš?" uhnula hlavou před její rukou, „Vážně byl veliký! A chci vidět jeho..."
„Zephyr?!" nevydržela to už Miura a strčila do své setry tak, aby ji otočila zády.

„Penis..." dopověděla Zephyr větu ve chvíli, kdy stanula čelem k několika lidem, kteří na ně upřeně hleděli a její pohled se znovu se tkal s temným pohledem onoho muže.