Dívky vstoupily za Caeciliem do hradu a překvapeně vydechli. Pocházeli sice z nižší zchudlé šlechty, ale tolik krásy, nikdy neviděli. Miura se zastavila snad u každého obrazu na zdi a obdivovala nádherné gobelíny, a Zephyr zase lovecké trofeje a vystavenou zbroj. 

Caecilius otevřel jedny z dřevěných dveří a zavedl je do hodovního sálu. Služebnictvo už připravovalo stůl k večeři a před otevřeným krbem, seděla královna matka s Conradem. Oba s knížkou v ruce, a když vstoupili, vzhlédli.

„Má paní," Vydechl Caecilius a poklekl před královnou, „Splnil jsem, o co jste mne žádala," otočil se k dívkám, „Zephyr a Miura z Hagaru. Jsou to dvojčata, má paní."

 Amaria překvapeně povytáhla obočí. Líbili se jí na první pohled, ale nikdy by neřekla, že tak rozdílné bytosti, můžou být dvojčaty. 

Blonďatá dívka byla oblečena ve skrovný, avšak ženský šat a na svá prsa tiskla svou knihu, jako nějaký štít. Zato ta druhá, černovlasá, byla oblečena skoro jako muž. Pod dlouhou, koženou halenou, měla kalhoty. Halenu přepásánu opaskem, a na zádech luk a toulec se šípy.

 „Jak milé překvapení," řekl Conrad a postavil se vedle matky, „dvě, tak krásné bytosti." A jeho oči spočinuli na Miuře, a na tom, co si tiskla ke své hrudi.

 „Královno. Králi." Vydechli obě najednou a poklekli. 

„Jen místokrál, krásné dámy." Usmál se Conrad, s očima stále zaklesnutými do oné blonďaté krásky. „Král se vrátí až zítra. Odjel s družinou potlačit vzpouzející se lid."

„Ach tak," zašeptala Miura a zčervenala pod Conradovým pohledem, „nicméně..., i vy nám můj pane, jistě vysvětlíte naši návštěvu zde." 

„Samozřejmě, snad u jídla? Musíte mít hlad." Řekl a pokynul ke stolu. 

„Páni!" vydechla Zephyr, když se zadívala na plný stůl, přetékající jídlem, „Jasně že máme hlad. Nejedli jsme už..." Miura ji šťouchla do žeber. 

„Buď zticha, Zephyr. To se nesluší říkat." Zašeptala k ní.

 „Proč? Vždyť je to pravda." Zamračila se tmavovlasá dívka a přijala místo za stolem. Na rozdíl od její sestry, se nenechala pobízet. Když jim královna pokynula, ihned se chopila pečeně, a s chutí se do ní zakousla. Za to Miura, seděla spořádaně, a s prsty tak, aby se co nejméně zašpinila, pomalu ukrajovala masa. 

Královna matka si obě dvě se zájmem prohlížela. Znala přeci jen, své syny, a na první pohled poznala, že Conrad v Miuře našel zalíbení. A bylo jí i jasné, že jestli zaujme nějaká dívka samotného krále, tak jedině Zephyr. Byla krásná. Byla divoká. A byla jak neopracované železo. Zrovna jako on. 

„Jak se vám zatím líbí, náš hrad?" Zeptala se královna. 

„Je nádherný," zašeptala Miura, „tolik obrazů a gobelínů. Jistě se zde nachází i knihovna?"

 „Jistěže ano. Budeš mít dost času, si ji prohlédnout. Conrad tě rád provede." Usmála se Amaria a pohlédla vedle ní, na Zephyr. „A ty děvče? I ty náš hrad shledáváš nádherným?"

 „Jistě, královno. Je krásný. Už když jsme přijeli, všimla jsem si těch obrovských stájí. Miluji jízdu na koni a lov. Ráda bych se do stájí podívala, je-li to možné?" 

„Stáje patří Varrockovi. Králi Sheeboornu. On také miluje koně a holduje lovu. Ale s mým svolením, se zítra můžeš podívat." 

Zephyr nadšeně přikývla, a královna potlačila úsměv na své tváři. Bylo jí jasné, že Varrock bude překvapen, až je tu uvidí. A také věděla, že se mu to nebude líbit. I když neřekne nic. Jí, ani Conradovy, nikdy nic neodmítl. Oni byli jediní, kdo na něj měl nějaký vliv. 

Musela mu jen nějak vysvětlit jejich přítomnost. A dokonce už přišla na to, jak. Podívala se na Miuru, a na svého syna, jak na sebe přes stůl házejí rozpačité pohledy. To vysvětlení, nacházelo se zde. 

Přesvědčí Conrada, aby bratrovy sdělil své přání, se oženit. Pak nebude moct král nic říci, a bude muset na hradě strpět i sestru Conradovy budoucí ženy.