„Všimla sis, jak na nás všichni zírají?" zašeptala Miura ke své sestře, „Zírají na nás, jako kdyby v životě neviděli turistky. Hlavně na tebe..., nespustili z tebe oči od chvíle, kdy jsi vstoupila dovnitř." Usadily se právě za dubový stůl v místním hostinci a hladově vyhlížely nějakou obsluhu. Na zem vedle stolu položily své obrovské batohy, které vlastně obsahovali všechno jejím jmění.

„To jo..." zamračila se Zephyr, „Není na mě něco divnýho?" Povytáhla obočí a zadívala se na svůj oděv, zda není třeba špinav, nebo roztrhán. Ale nebyl, a přesto si osazenstvo hostince neustále šuškalo jejich směrem a prohlíželi si je. Hlavně jejich podivný šat a zavazadla.

„Čím posloužím?" Ozvalo se konečně nad jejich hlavou. Statná hostinská, oblečena do starých gotických šatů, si je zkoumavě měřila pohledem.

„Rády bychom něco k jídlu a pití a pokoj..." Vyhrkla Miura a hostinská jen kývla na souhlas a zase odběhla.

„Vážně jsou divní..." zašeptala Zephyr, „Myslíš, že je pravda všechno, co jsme o týhle zemi četli? Nechce se mi tomu totiž věřit, ale jak se zdá..." kývla hlavou do místnosti, „Něco na tom pravdy bude..."

„Hmm..., taky bych řekla..." vydechla Miura, vykuleně zírajíc za sestřina záda, „Koukej...," Před hostincem právě zastavila skupinka lidí na koních.

„No tak to je něco!" vykřikla nadšeně Zephyr, „Tady se vážně místo autem jezdí na koni? No to je super, já..."

„No nevím..." zamračila se Miura, která by ale více civilizačních vymožeností přivítala, „Teď mi došlo, že jsem vlastně neviděla jedinou vyasfaltovanou silnici. Všude jsou jen staré cesty, jako ve středověku. Ty..., Zephyr..., co když ty zvěsti jsou pravdivé?"

***

Caecilius Darkwood seskočil z koně a za doprovodu jednoho ze strážných, se vydal k hostinci. Moc dobře věděl, že jsou obě dívky uvnitř. Jen co se totiž obě objevily na hranici Sheeboornu a překročily pomezní kámen, jeho lidé ho ihned informovali.

Sheeboornské hranice totiž zůstávali nepropustné, a otevřeli se poprvé, po dlouhé době. A právě proto, že tomu tak bylo, věděl Caecilius hned, že je to ta, na kterou čeká. Hranice Sheeboornu se totiž otevřou jen člověku, který alespoň svými kořeny, byť sahajíc hluboko do středověku, patří právě sem. Nikdo jiný, se nikdy do této země nedostal a ani nedostane.

Caecilius vstoupil do hostince a rozhlédl se kolem. Když pak jeho pohled spočinul u stolu u okna, ztuhl. Spatřil totiž dvě dívky, které jako by z oka vypadli těm, které nechal král Varrock před pěti sty lety setnout.

Téměř s údivem se díval do tmavých očí dívky, která byla tak stejná, jako žena, kterou jejich král nikdy nepřestal milovat.

Jako žena, kterou zahubil a kterou po vášnivé noci, kdy konečně podlehl své lásce, poslal na popraviště.

Ano, bylo to téměř neuvěřitelné, protože ta dívka, jako kdyby vstala ze záhrobí a vzezřením se podobala Zephyr ze starých dob přímo neskutečně. Caecilius pochopil, že naděje na vykoupení krále Varrocka a jejich země je nadosah.

Pochopil, že musí udělat všechno na světě, aby Varrock dokázal zlomit klatbu a do této dívky se znovu zamiloval. A ona do něj.