Varrock chytil Zephyr do svého pevného objetí a hladově ji políbil. Zuřivě drtil její rty a tiskl ji ke své mohutné hrudi, jakoby toužil po tom, ji rozmačkat.

 „Nikdy nebudeš patřit jinému muži," vydechl zadýchaně pár milimetrů od jejích úst, „rozumíš?!"

 „Nikdy, můj pane. Jsem celá vaše. Mé srdce, má duše, i mé tělo, patří jenom vám." 

Nějakou dobu těkal očima v jejím obličeji, jakoby hledal pravdu oněch slov. Zhluboka dýchal, a bylo znát, že se pere sám se sebou. 

„K čertu!" Zaklel pak vztekle a vyhoupl si ji do náručí, aby jí vynesl na břeh. Bylo jisté, že jeho láska, touha, a její svádění ho přemohlo. Jakoby už nedokázal a snad ani nechtěl bojovat sám se sebou.

 Vystoupil se Zephyr v náručí z vody a rychlím krokem, se rozešel zpátky do hradu. Kráčel rychle, s pevně semknutými rty a chvílemi snad i běžel, jakoby měl strach, aby si to nerozmyslel. Prohnal se hradem, aniž by se díval napravo či nalevo, a vrazil do svého pokoje. 

„Kruci! Kruci! Kruci!" Zaklel ještě několikrát, když ji postavil na zem, a pak z ní stáhl mokrou košilku. 

Zephyr zůstala stát nahá, před jeho postelí, a i ona zprudka oddychovala. Možná by z něho měla mít snad strach, však vypadal na to, že je naprosto zbaven sebeovládání. Stále měl pevně semknuty rty a dívaje se na ni, začal ze sebe strhávat svůj oděv. 

Doširoka rozšířila oči, když odhodil košili a odhalil tak svou mohutnou a mužnou hruď. Stáhl si boty, a když sáhl ke svému opasku, zčervenala a sklopila zrak. 

„Dívej se na mě!" Zavrčel, a když poslechla, odhodil poslední kousek svého oděvu. 

Zephyr zalapala po dechu. Nikdy neviděla nahého muže, a ona věc, která se hrdě tyčila z jeho rozkroku, přišla ji přespříliš veliká. Tak to je touha, kterou před ní skrývá? Napadlo ji. Představovala si tolikrát, jak asi vypadá, ale předčila její očekávání. 

Polkla, a zvedla od jeho kopí zrak k jeho tváři. Díval se na ni, a i ona poznala, jak moc po ní touží. Nedokázal skrýt svou lásku, kterou četla v jeho obličeji a najednou věděla, že vše, co se stane, se stát i má. Že je to tak správné, a že po ničem jiném, jak po tomto muži ani netouží. Milovala ho. Milovala temného krále Sheeboornu. Milovala muže, o kterém se nesli dlouhá staletí zvěsti temnější, než samo peklo. 

„Vezmi si mě, Varrocku ze Sheeboornu," zašeptala, dívajíc se mu do očí, „vezmi si mé panenství. Které bezpochyby patří jen tobě, můj pane." Sama se divila, kde se v ní ona odvaha vzala. Třásla se při pohledu na něj, ale byl to třas, jí zcela neznámí. Jakoby vycházel z hloubi jejího těla, a rozléval se od konečků vlasů, až po prsty na nohou. Třásla se touhou a vzrušením tak mocným, že sotva stála na nohou. 

„Máš poslední možnost odmítnout," vydechl král, ztěžka oddychujíc, „až sevřu tě ve svém náručí, už nebude cesty zpět. Ale i já, ač má touha je nezměrná, mám strach. Má duše je temná, jako samo peklo, a nedokáži říci, co bude po našem spojení následovat. Co když budu prahnout po tvé smrti? Co když tvé křehké, bílé tělo nechám stít? Nebo pošlu tě na hranici?" Zatěkal v jejím obličeji, a Zephyr by přísahala, že se mu zaleskli oči potlačovaným pláčem. 

„Ať stane se, co má se stát, můj pane. Miluji vás..., a to je jediné, na čem záleží. Protože vím, že i vy, milujete mě."