„Touží po tobě král, když jsi v jeho přítomnosti?" Zadívala se Rana na Zephyr.

„Jsem sice nezkušená, ale cítím, že ano." Pípla nesměle. 

„Ach paní..., muž nedokáže skrýt své vzrušení, jako žena. A král je statný a veliký muž. Jako můj Ingolf..." nahlas se zasmála, „myslím tedy, že jeho vzrušení, bude zcela patrné. Pakliže nebude oblečen v dlouhý kabátec, nebo zbroj." Zephyr zrudla, snad až ke kořínkům vlasů, ale Rana ji chytla za ruku a přívětivě se na ni podívala. „Nepociťuj studu, Zephyr. Pakliže krále miluješ, jako jsme všichni přesvědčeni o tom, že on se zamiloval, pak je vše v pořádku."

 „Co mám tedy učinit? Jak přinutit krále, aby mi podlehl?"

 „Žena má spoustu zbraní, kterým muž nedokáže odolat, paní. Musíš je použít. Ovšem myslím si, že náš král je velmi zásadový muž. Nenechá se jen tak svést, když si to sám nedovolí. Mám pocit, že to musíš učinit tak, aby si myslel, že to nebylo tvým záměrem. Tvá nevinnost je také zbraní, které muži neodolají." 

„Já..., asi to nezvládnu, Rano. Nedokáži hrát s králem nějakou hru. Nechci ho klamat. Miluji ho, jen bych chtěla, aby si to přiznal i on."

 „Víš co, paní?" vydechla dívka a její oči zajiskřili vzrušením, „Co kdybys přišla na naši slavnost lásky? Ta slavnost koná se každý rok a myslím..., pozvala-li bys krále..." 

„Slavnost lásky? A mohu?" Pookřála Zephyr.

 Něco o té slavnosti již slyšela, ale nikdy neměla možnost, se jí zúčastnit. Konala se vždy na den letního slunovratu u nedalekého potoka. Všechny ženy a dívky, se svlékli ze svých šat jen do režné, bílé spodničky, a pak vstoupily do vody, kde svůj svlečený oděv praly. 

Všechny stály ve vodě, zpívali si, a očisťovali svůj oděv. Význam onoho rituálu, očistil ženiny hříchy a zanechal ji pak znovu čistou, pro svého vyvoleného. 

Na břehu hrála hudba a muži stáli a dívali se na své ženy, které ve svých spodničkách, nasáklých vodou, vypadali jako nahé. Vzbuzovali v nich tak chtíč a vášeň a každý z mužů, si pak pro tu svoji, musel dojít do vody a vynést ji na břeh. 

Ženy je sváděli svou nevinností a čistotou, a muži nemohli tak odolat svému chtíči. Zúčastnit se mohla každá, i svobodná a nezadaná. Mnohá zde padla do oka potenciálnímu nápadníkovy. 

A pakliže ona dívka neměla zájem, stačilo jen odmítnout. Přísná pravidla, zaručovala, že nebude zneuctěna, pakliže to sama nedovolí. Dívky si také mohli pozvat několik chlapců, a právě zde se rozhodnout, kterému své srdce nakonec darují. 

„Samozřejmě, že můžeš, paní. Slavnosti lásky, se může zúčastnit každá dívka. Na tobě je nyní, abys krále na slavnost pozvala."

 „Ale..., co když odmítne? A co když nabude dojmu, že hledám jinde, svého vyvoleného?" 

„To se stane jen v případě, že bys ho nepozvala. Tvé pozvání znamená, že oním vyvoleným, je on. Jen kdybys ho nepozvala, značilo by, že váháš a necháváš vše v rukou osudu. Bude pak už na něm, zda přijde." 

„Toho se právě obávám. Co když ne? Přeci se mi tak brání." 

„Nemyslím si," zamrkala Rana přesvědčeně, „to muž, který miluje, nikdy neudělá. I kdyby se sebevíc bránil si to přiznat. Dal by tím totiž najevo ostatním mužům, že jsi volná."