Zephyr se zadívala přes nádvoří ke studni, kde právě jedna ze služebných, pracujících v kuchyni, nabírala vodu do vědra.

 Byla to Rana, žena jednoho z králových zbrojnošů. Hádala, že není o mnoho starší, jak ona, ale jistě zkušenější. Mnohokrát ji viděla v objetí svého muže, jak se k němu vyzývavě a s láskou tiskla. 

Došla tedy k závěru, že ona bude jediná, která by ji mohla poradit, jak svést muže. Její sestra toho věděla o oné věci asi tolik, jako ona. A královny, se přeci ptát nemohla. Však to byla jeho matka. 

„Mohu s tebou mluvit, Rano?" Řekla Zephyr, když došla až k ní. 

„Ach ano, paní. Potřebujete, abych pro vás něco učinila?"

 „Neříkej mi paní, jsem Zephyr," zářivě se na ni usmála, „a chtěla bych radu. A myslím, že ty jsi jediná, která mi ji může dát." Dívka si ji změřila pátravým pohledem, a pak zamrkala, jakoby pochopila ještě dříve, než stačila Zephyr něco vyslovit. 

„Sedneme si u západních hradeb na lavičku. Tam nás nikdo neuslyší." Odvětila a dovedla Zephyr na stinné místo, chráněné všech nechtěných posluchačů.

 „Potřebuji pomoci. Nevím si rady, Rano. A ty jsi vdaná žena. Víš jistě, jak se s muži jedná a zachází. Potřebovala bych vědět, jak žena svede muže."

 „Milujete toho muže, paní?"

 „Vroucně. Bezmezně, Rano. A říkej mi Zephyr, prosím. Jaká já, jsem paní?" Rana se na moment zamyslela a dlouze zapátrala v Zephyrině obličeji. 

„A proč ho chceš svést? Nemiluje tě? Chceš ho trestat?" 

„Trestat?" vydechla, „To nemám v úmyslu. Miluji ho, Rano. Vím to jistě. A vím, že i on miluje mě, jen se brání svým citům. A tak mě napadlo..." 

„Jestli tedy krále opravdu miluješ..."

 „Ty víš?" vykulila Zephyr oči. 

„Ach samozřejmě. Už si to cvrlikají i vrabci na střeše. Jen bych nechtěla, abys mu ublížila. Ale říkáš-li, že ho miluješ..."

 „Samozřejmě, že miluji. Ale jak víš? Máš ráda krále?" 

„Všichni ho mají rádi, paní...., Zephyr. Je spravedlivý a uznalý. Jeho muži by za něj bez váhání položili život. Do jednoho. Však každý, kdo se ožení, dostane od krále světnici, aby mohl se svou ženou žít. A když žena porodí, pak vyplácí jí peníz, i když ještě nepracuje. Daruje každému kus země, aby mohl pěstovat svou zeleninu. Stará se o své lidi, jako žádný pán. Všechny hochy svých stráží, nechá vychovat v muže. A děvčata mají práci jistou někde na hradě. Je nám dobrým králem a všichni by mu přáli štěstí. A lásku." Poslední slova už zašeptala.

 „Zamilovala jsem se do něj, Rano. Opravdu. Jsem možná nezkušená, ale lásku dokáži poznat. Vím, co se o něm říká, ale také vím, že nikdy ho nehodlám soudit. Soudím dle toho, jak ho znám, a to mi stačí. A vím, že i on, miluje mě. Jen mne odmítá, a já myslela..."

 „Že bys ho svedla?" usmála se Rana, a v očích ji zahráli plamínky. „Ach ano. Všichni mu přejí štěstí, a všichni také vědí, že se král zamiloval," nahlas se šťastně zasmála, „můj muž, Ingolf, mi vyprávěl, jak se o tebe staral, když jste se vraceli. Nikdy krále neviděli tak zničeného. A cestou tam, jim nenechal ani odpočinku, než tě dostihli. Stále je poháněl. Byl prý jak šílený. Ani v bojích, prý tak nikdy nevyváděl, jako tehdy. Miluje tě."