Zephyr se postavila před zrcadlo a zašklebila se na sebe. Musela sama sobě přiznat, že vypadala úchvatně. Na sobě měla ty nejkrásnější šaty, jaké našla, a dle ní, to byl ještě dosti odvážný model. 

Záměrně se oblékla tak, aby král zůstal ohromen. A to on zůstal. Nechal si ji totiž zavolat, aby dostál svého slibu a potrestal ji. A už když vstoupila do místnosti, seděl na trůnu, ale jeho pohled jí usvědčil v tom, že byl ohromen. 

Nedokázal z ní spustit oči. A když se uklonila, a z jejího odvážného výstřihu div nevypadli její vnady, poznala, že málem vyskočil z kůže. Toužil po ní. Chtěl ji. Miloval ji. Byla si tím jistá.

 Vzpomněla si na to, jaký měl strach, když ji zachránil před těmi lapky. Zasněně se dotkla svého srdce. Byl tak statečný. Tak chrabrý, silný a odvážný. Všech šest zdolal sám dřív, než se vzpamatovali. 

A jak se o ni staral. Strachoval a jak ji hýčkal. Prostě věděla, že ho bezmezně a nenávratně miluje.

 Znovu se na sebe zašklebila do zrcadla. Musela se nahlas zasmát, protože jí bylo jasné, že kdyby chtěl, mohl by ji potrestat hodně přísně. Mohl ji poslat na popraviště. Mohl ji poslat pryč.

 On se na ni ale jen mračil jako bouřkový mrak, a pak ji tedy zakázal snad vše, kromě dýchání. A kdyby mohl, zakázal by ji, jistě i to. 

„Proč se tak směješ, sestřičko?" Ozval se Miuřin hlas za jejími zády.

 „Jen tak," pokrčila rameny, „jsem šťastná."

 „Šťastná?! Protože snad i na záchod budeš chodit v králově doprovodu?! Vždyť, ti zakázal i ten tvůj lov. Všechno! Nadával tak, že jsem z něho měla husí kůži. Křičel a spílal ti. A ten jeho rozzuřený výraz..., bála jsem se, že skončíš na hranici." 

„Já ne," rozesmála se Zephyr, „vždyť on mě miluje! Miluje! Ach bože, Miuro, jsi sečtělá, ale nevidíš to, co máš před nosem. Kdybys jen věděla, jak dokáže být ochranitelský a něžný..., bláznivě ho miluji. Zoufale! A on mě!"

 „Jsi si jistá?"

 „Naprosto! A už dokonce vím, co udělám." Předvedla ji rozšafnou piruetu a zatočila se v kole.

 „Bože! Co se s tebou stalo? Vždyť jsi málem přišla o život. O panenství. Teď král..., je na tebe tak přísný a zlý!"

 „Zlý?" rozesmála se Zephyr na celé kolo, „Vůbec není zlý! Zatemnil se ti mozek? A pak..., věděla jsem, že mě zachrání. Nikdy by nedovolil, aby se mi něco stalo. Vím to jistě! A mám plán, Miuro!" Políbila ji šťastně na tvář, a znovu se zatočila v kole. Miura ni zírala, pomalu s otevřenou pusou.

 „Jaký plán? Když řekneš něco takového..., pojímá mě hrůza. Znáš se!"

 „Neboj! Mám to promyšlené, sestřičko. Svedu krále."

 „Cože?!" vykřikla Miura, až ji přeskočil hlas, „A ty víš, jak se to dělá? Jak se svádí muži? Zvlášť takový, jako je on. Je to král, a ještě k tomu tě evidentně nechce."

 „Právě že chce. Touží po mně, jako já po něm. Jen ho musím donutit k tomu, aby si to přiznal."

 „Hmm, to jsem teda zvědavá jak." 

„To ještě nevím. Ale zjistím to. Tím si buď jistá!"