Varrock odnesl Zephyr k jezeru, aby se vykoupala. Evidentně na ni dopadl stres z toho, co se stalo, protože najednou ani nemluvila. Byla apatická, a ani se před ním nestyděla. Stála nahá ve vodě a zuřivě se drhla studenou vodou, jakoby ze sebe chtěla smýt i svou kůži.

 Pevně semkl rty, a chvíli se na ni díval s tlukoucím srdcem. Ten bídák měl štěstí, že mu rovnou usekl hlavu. Kdyby to neudělal, teď by si pěkně kousíček po kousíčku, ukrajoval z jeho těla. A zvlášť by si dal záležet na jeho penisu. S chutí by mu ho uřízl, a nacpal do krku. 

Když si představil, že ji málem připravil o nevinnost, udělalo se mu špatně. Zřejmě bába Hedviga měla pravdu. Její panenskou blánu, jen tak nelze protrhnout. Na moment mu hlavou prolétla možnost, kterou mu vtloukal do hlavy Caecilius a jeho bratr. Že je souzena jemu. Že on jako jediný, se s ní dokáže spojit. A s ní, jako jedinou, se pak dokáže milovat. 

Rychle ale ony hloupé myšlenky zahnal. Nikdy ji neohrozí. Zaručeně se nestane, že by se to pokoušel někdy zkoušet. Raději bude trpět. 

A on vážně trpěl. Jak se na ni díval, jeho penis ho přestal poslouchat. Nejraději by ze sebe serval zbroj a vrhl se za ní do vody. A pak se s ní miloval, až do naprostého vyčerpání. 

Jenže raději si rozmyslel i to, že by on okusil koupel. Však tři dny cesty to ještě vydrží. Když vyráží se svými muži do boje, nemá možnost se vykoupat, třeba celý měsíc. 

„Kruci!" Zaklel, když viděl, že Zephyr stále drhne pokožku, jako smyslu zbavená. 

Vstoupil do vody, tak, jak byl, a vyhoupl si jí do náručí. Ihned se mu schoulila na hrudi. Vynesl ji ven, zabalil do přikrývky a odnesl zpátky do tábora. 

„Ať mi přinesou jídlo do stanu!" Zavelel, když procházel okolo svých mužů.

 Když se najedli, uložil ji do své postele, a pak zaváhal. Cítit horkost jejího těla tak blízko, bude pro něj jistě utrpení. Byl si ale jist, že za chvíli usne. Sundal zbroj, a vysvlékl se do spodků. Pak se položil vedle ní, s rukama pod hlavou a zavřel oči. Stále ale viděl před očima toho muže, jak se nad ní sklání. Téměř nahlas zaklel. 

„Děkuji ti, Varrocku." Ozval se náhle její hlas. Vzhlížela k němu zpod huňaté pokrývky, a její pohled, se již zdál o mnoho klidnější. „Vím, že se na mě zlobíš." 

„To máš tedy pravdu!" zavrčel, „Zlobím! Ani nevíš jak! Co tě to kruci napadlo?!"

 „Jen jsem chtěla..." hlas se jí zadrhl v hrdle. Bylo ji jasné, že udělala chybu, „potrestáš mě?"

 „To si teda piš!" Otočil se na ni „Právě přemýšlím, co s tebou učiním!" nevěřícně zatřásl hlavou. Ona byla první žena, která z něho neměla strach. I její sestra se ho stále bojí, a ona snad ani nechápe, jaké nebezpečí představuje. 

Zapátral v její tváři. Už jí dle všeho otrnulo. Nemohl uvěřit, jaká síla, se tedy skrývá v tomto křehkém stvoření. Každá druhá žena, by se z něčeho takového, jen tak nevzpamatovala. A ona?

 Vzpomněl si, jak kopla toho muže do slabin, a pohrozila mu, že mu ho uřízne. Po tváři mu přelétl úsměv. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy, pocítil jen náznak úsměvu. 

„Ty nemáš ani trochu strach, že bych tě nechal třeba popravit? Měla by ses třást strachy, jako všichni ostatní!" Zamračil se. „Vše, co jsi o mě slyšela, je pravda! Jsem ďábel v lidské podobě! Měla by ses mě bát!"

 „Já ale strach necítím, můj pane." Usmála se, a pak se k němu přivinula. Položila si hlavu na jeho hruď, a než stačil ještě něco říci, usnula. 

Varrock zalapal po dechu a do široka rozšířil oči. Sklonil se dolů, a zadíval se do té spící, andělské tváře. Najednou měl pocit, že se mu všechno hroutí pod rukama. Tahle ďáblice, se ho dle všeho nebála, ani co by se za nehet vešlo.

 Ale ačkoliv to nechápal, docela se mu to líbilo. Vlastně hodně, se mu to líbilo. Jenže jisté bylo, že to nemůže dopustit. Musí ji ukázat, kde je její místo. Ona se ho prostě musí bát! Není jiná možnost. 

Největší strach, měl ale on sám ze sebe a z toho, co cítí.