Zephyr se unaveně zavrtěla v sedle. Byla na cestě už třetí den, a byla značně unavená. Úmyslně se vyhýbala cestám a obydleným oblastem a v noci přespávala na místech, schovaných v hustém porostu. 

Musela si však přiznat, že značně podcenila situaci, ale za žádnou cenu to nechtěla vzdát. Několikrát měla i namále, když se jen tak tak, stačila schovat před podezřele vzhlížejícími muži. A ještě k tomu, už třetí den nejedla. Vyjela z hradu tak rychle, že ji ani nenapadlo, si přibalit na cestu nějaké jídlo.

 Konečně se však blížil cíl její cesty. Už se téměř stmívalo, když vyjela z lesa, a v dáli viděla jejich starý a vyhořelý domov. Z dřevěné tvrze zbyla jen kamenná stáj, ale právě tam, měla namířeno.

 S úlevou popustila uzdu svému koni, a ten se rozeběhl k domu. Zapomněla ovšem na ostražitost a její nezkušenost, ji zradila. Vůbec si nevšimla, že na vzdáleném kopci opodál, stojí skupinka mužů na koních, a sledují ji.

 Uvázala koně k dřevěnému kůlu a vběhla do stáje. Byla to jediná místnost z tvrze, která zůstala nedotčena plameny. 

Na moment se zastavila a rozhlédla se kolem, aby si upamatovala, kam kdysi, jako děti dokument schovali. Tehdy mu vůbec nerozuměli, ale nyní si matně vzpomínala na jeho obsah. A byla přesvědčena, že se týkal jí. A ona by udělala cokoliv na světě, aby svého vyvoleného přesvědčila, že se nemusí bát, se své lásce otevřít.

 Pak ji do očí praštil kámen ve zdi, hned vedle dveří, ze kterého trčel železný hřeb. Právě tam, dopis tehdy s Miurou ukryly. Udělala krok tím směrem, a pak vykřikla. Dveřní otvor zakryla postava muže nevalného vzhledu, a hned za ním spatřila několik dalších. 

„Hned jsem si myslel, že žádný chlap by nebyl tak neopatrný, aby tudy projížděl, jakoby se nechumelilo!" zasmál se skřehotavým smíchem a odhalil tak několik shnilých zubů, „Je to hezká křehotinka, chlapy! Konečně si užijeme!" Hnul se směrem k ní a Zephyr začala couvat.

 „Opovažte se ke mně přiblížit! To vás bude mrzet!" Zamračila se, ale všech šest mužů, se nahlas rozesmálo.

 „Tebe to bude mrzet, kočičko! Víš jak dlouho, jsme neměli ženskou?!" Zephyr narazila zády do zdi a muž ji v té chvíli chytil pod krkem. 

I když se snažila kopat, házet sebou, škrábat a kousat, nebylo ji to nic platné. Hodil jí do kouta místnosti na shnilé seno, a ihned se na ni začal sápat. Nad jeho silou, neměla Zephyr nejmenší naději. Roztrhl ji kabátec, odhalil její prsa, a pak z ní serval její kalhoty.

 „Pomozte mi sakra!" zaklel muž, když se Zephyr stále bránila jako divoká kočka. Dva muži ji přidrželi a onen muž si povolil opasek, aby vysvobodil svůj penis. 

„Ty zkurvysynu!" zaklela Zephyr a pokusila se znovu o odpor, ve kterém ji ovšem bránil stisk obou mužů, „Budeš toho litovat!" 

„To určitě, kočičko!" zasmál se a roztáhl ji kolenem nohy. 

„Král tě zabije! Jestli se mě zmocníš, král ti ufikne hlavu ty bídáku!"

 „Král?!" rozchechtali se všichni najednou, „Co by král dělat tady? A pak..., tebe..., by poslal na hranici, ty malá čarodějnice!" Zaklel, a navedl svůj penis k jejímu lůnu. Pak přirazil. „Kurva!" Zaklel, když narazil na panenskou blánu, a nedostal se tam, kam chtěl, „Držte ji pořádně!"  A ve chvíli, kdy se chystal opět své oběti zmocnit, se v místnosti setmělo. 

Dveře totiž právě zakryla vysoká a mohutná postava muže.