„Křivdíš mi, Miuro. Já krále miluji. Nezměnilo se nic, na mých citech k němu, jen..." Zamračila se Zephyr na sestru.

 Přišla za ní do pokoje, aby ji opět dala kázání. Jako vždy, již od té doby, co pobrala rozum a nabyla dojmu, že ona je ta rozumnější, a sečtělejší z nich. Ano, možná byla Miura klidná, tichá a lehce tvárná, to ale přeci neznamená, že když ona má svou hlavu, že je ta špatná.

 „Tak proč tropíš takové hlouposti? Proč se mu stále vzpouzíš a neposloucháš jeho příkazy? Jen si to ztěžuješ. A proč říkáš, že ho tedy nenávidíš, když druhým dechem tvrdíš, že ho miluješ?" Založila si Miura ruce na hrudi a hodila na ni káravý pohled. 

„Protože je to pravda! Miluji ho, i když bych ho nejraději zadupala do země! Nejsem hloupá, Miuro, jak si asi myslíš! Vím, že se mi nedvoří, a ani mne nechce..., to ovšem neznamená, že budu slepě schvalovat všechno, co činí! Vím, že mě král miluje, i když mne odmítá. A vím moc dobře, že nemám právo se na něj zlobit, že místo mne vyhledává úlevu jinde..., mám ale přeci právo na to, mu svůj nesouhlas dát najevo!" 

„Ne, to nemáš, a ty to víš!"

 „V lásce je dovoleno vše, Miuro. V lásce není vítěze, ani poraženého. A my se milujeme. Vím to. On si to jen ještě nepřiznal." Bojovně vystrčila bradu vpřed a postavila se proti své moralizující sestře, jako kohout.

 Miura si jen povzdechla a mávla rukou. Její svéhlavé dvojče, ji někdy lezlo na nervy. Hlavně ta její bezstarostná hlava, která stále někde bloudila v oblacích. 

„No, tímhle stylem, co předvádíš, si to ani nepřizná!"

 „Opět se mýlíš. Varrock není jako Conrad. Každý je zcela jiný, Miuro. Jako my dvě. Varrock by si mě ani nevšiml, kdybych ležela jen v knihách a vzdychala jako ty a byla stejně tak nudná!" Vyprskla ji rozzlobeně do tváře. Pak ztěžka vzdychla, když spatřila slzy k sestřině tváři a vzala ji za ruce. „Promiň. Víš, že jsem to tak nemyslela, ale věř mi, že je to tak. Každý je jiný. Mě by si zase Conrad ani nevšiml, a obloukem by se mi raději vyhnul."

 Utřela Miuře slzu s tváře a pak se zamyslela. Stále jí ležel v hlavě dopis, který měly schovaný ve svém starém domově. Nacházel se v nevyhořelé části tvrze, tak věřila, že by tam mohl být. Byl to dopis, starý více jak dvě stě let, od Desdemony z Hagaru. Četli ho, když byli ještě děti a od té doby, na něj zcela zapomněli. Věřila, že je důležitý, a že by mohl králi otevřít oči.

 „Škoda že nemáme onen dopis od Desdemony z Hagaru," vydechla po chvíli zamyšleně, „byl schován ve stáji pod kamenem, nemýlím-li se?"

 „Ano. Jistě, ale...," zamračila se Miura, „ne a by tě napadla zase nějaká blbost, Zephyr!" Varovala ji sestra. 

„Ale vždyť mne znáš, sestřičko. Ani ve snu," chytla ji, a začala ji strkat ze dveří, „chci jít spát. Jsem unavená." Zhluboka zívla, a zabouchla za sestrou dveře.