Rok 1659 

Caecilius Darkwood, alchymista na dvoře krále ze Sheeboornu, si po více jak dvě stě letech oddychl. 

Byl oddaným služebníkem královny matky a miloval ji už tak dlouho, kam jeho paměť sahala. Již za krutovlády Osmonda ze Sheeboornu, byl královně oddán, a byl oddán i jejím dvěma synům, kteří zdědili po matce laskavost a spravedlivost. 

Ze svého krutého otce, ani jeden nezdědil jeho povahu. Conrad byl hloubavý a chytrý, více zahleděn do studia, a v knihách nacházel veškeré uspokojení. Nežli mečem, raději bojoval jazykem a slovy. 

A Varrock byl jeho pravý opak. Byl silný a houževnatý. Neporazitelný bojovník a stratég. Jeho mohutná postava, síla a přirozená autorita, ho předurčovala vládnout.

 A to se také stalo. Když po smrti svého otce, léta páně 1426, nastoupil na trůn, všechen lid ho opěvoval a vzýval slávu novému králi. S nadějí se dívali do budoucnosti pod jeho vládou, protože věděli o jeho dobrém srdci. 

Nikdo z nich ovšem netušil, že ona hrozná klatba, vyslovena Desdemonou z Hagaru, se vyplní. Jen on, Caecilius Darkwood, pozorujíc tehdy průvod smrti na popraviště z hradeb, věděl, že je zle. 

Klatbu, kterou Desdemona vyslovila, nešlo zlomit. Ještě nikdy se nepodařilo nikomu klatbu vyslovenou na popravišti obejít. A nepodařilo se to ani jemu. Ač byl mocným alchymistou a čarodějem, byl na ni krátký. 

Smrt krále Osmonda, byla jediná dobrá věc, na onom prokletí. Dle Desdemoniny klatby, byla ovšem navždy prokleta jeho zem a jeho synové. Celý hrad a podhradí, upadl v nemilost a nikdo z nich, nemohl již nikdy najít útěchu v náruči smrti.

Celou zemí obcházela tíseň a strach. Sheeboorn, mocné a velké království, stalo se jakýmsi nechtěným vězením pro všechny. Nikdo z nich, nemohl nikdy překročit pomezní kámen. Stali se vlastně vězni vlastní země a svého nového krále, Varrocka. 

Právě na něj, dopadla kletba nejvíce. Všichni obyvatelé hradu a podhradí, stali se nesmrtelnými, a Varrock po té, co nastoupil na trůn, se zcela změnil. Jakoby povaha a duše jeho otce, kterou Desdemona proklela, vstoupila do něj. 

A Caecilius věřil, že právě to, byl trest pro všechen lid, této země a Desdemonin záměr. Při všech popravách, bylo vždy zvykem, že obyčejný lid, jim rád přihlížel. Bylo to pro ně povyražení a vlastně si to užívali a mnohdy na odsouzence i pokřikovali. Házeli po nich shnilým ovocem a kameny a proto Desdemona ve své bolesti, proklela celou zem. 

Odsoudila je k tomu, aby navždy zažívali to, čeho se tak moc báli. Krutovládu, kterou nastolil Osmond. Osmondova černá duše vstoupila do nového krále, a jejich utrpení tak neskončilo. A nikdy ani nemělo.

 Caecilius ovšem celou tu dobu, hledal rozhřešení. Stále věřil, že musí být něco, co klatbu zlomí. A nyní měl pocit, že to našel. Věřil, že jen něco mocnějšího, než je magie, dokáže ji zlomit. A tím byla láska a odpuštění. 

Odpuštění od někoho, v kom koluje Desdemonina krev. A nyní je našel. V nejodlehlejším koutě království, se před osmnácti lety narodily dvě dcery. Dvojčata. Byli jejími potomky, tím si byl naprosto jist.

 Však dvě století vyčkával, než se narodí ženský potomek Desdemony z Hagaru.