„Zephyr, hledám tě celou věčnost. Co děláš právě zde, v knihovně?" Řekla Miura překvapeně, když svou sestru konečně našla. 

„Chtěla jsem být chvíli sama. A zde je nejméně lidí, z celého hradu." 

Rozsáhlá hradní knihovna, byla obrovská. Vysoké police plné knih, se táhli celou místností, a vytvářeli tak učiněné bludiště. Zephyr seděla v jedné z uliček u okna, a dívala se ven. Ani jedna z nich ale netušila, že o dvě uličky dál, hledala královna matka jakési písemnosti a slyšela každičké jejich slovo. 

„Co se stalo Zephyr?" Vydechla Miura a sedla si naproti ní. Nemohl ji ujít, její zničený a uslzený pohled. 

„Nic." 

„Nelži. Víš, že poznám, když ti je zle. Nemůžeme před sebou mít tajnosti, i kdybychom sebevíce chtěli. Cítila jsem to včera večer, Zephyr."

 „To tady nevím co." Zamračila se. 

„Ublížil ti? Vzal si tě proti tvé vůli? Vzal ti král tvé panenství?"

 „Nic mi nevzal, Miuro!" Zavzlykala a hřbetem ruky si utřela svou uslzenou tvář, „Myslela jsem si, že mne chce. Že po mě touží, ale..., bože! Vždyť on mě líbal tam dole, Miuro!"

 „Tam dole? Myslíš..." vytřeštila Miura oči dokořán.

 „Ano, tam! A bylo to..., bylo to..., překrásné. Já..., myslela jsem si..., že se mu oddám. Chtěla jsem se mu oddat, Miuro! Chtěla jsem mu dát své panenství, on mě ale poslal pryč. A přitom vím, že po mě toužil. Vůbec tomu nerozumím."

 „Takže tě neznásilnil? Tys ho chtěla? Krále? Zbláznila ses, Zephyr?! Víš, co jsem ti o něm říkala. Co když je to všechno pravda." 

„Tomu nevěřím. Stále ti říkám, že nemáš věřit všemu, co čteš. Jedno je ale pravda..., nechce mě. Takže si nemusíš dělat starosti." Pokrčila znechuceně nos a znovu se zadívala z okna.

 „Miluješ ho, viď? Cítím to." 

„To je fuk!" Odsekla. 

„Není to fuk. Ty ses vážně zamilovala do krále?! Nemůžu tomu uvěřit!" chytla ji za ruce, „Třeba si tě tedy nevzal, protože..., protože..., jednoduše nebyl připraven?!" Zamrkala a povytáhla obočí.

 „Připraven?! Jsem možná nezkušená, ale nejsem hloupá. Toužil po mně. A věř mi, že jeho touha byla zcela viditelná!" 

„Tak potom tomu nerozumím."

 „Já ale ano!" vyprskla Zephyr a bojovně vystrčila bradu vpřed, „Vyhodil mě, ale já..., chtěla jsem se k němu vrátit, a..., nechal si přivézt děvku, Miuro! Děvku! Místo mě!" 

 „Třeba se pleteš." Zašeptala Miura, po několika dlouhých vteřinách ticha. Ale byl to jen chabý pokus o to, uklidnit svou sestru.

 „Nepletu. Slyšela jsem ho, jak ho o ni žádá Ludvíka. Nenávidím ho! Už ho nikdy nechci vidět, Miuro! Chtěla jsem se mu oddat. Myslela jsem, že on je ten, pro koho své panenství chráním, ale spletla jsem se."

 „No..., to bude dosti těžké, ho nespatřit, nemyslíš? Však jsme hosty na jeho hradě. A je to král, Zephyr. Ne, abys udělala zase nějakou blbost."

 „Blbost?! Jakou blbost máš na mysli? Snad tu, že jsem se rozhodla se oddat prvnímu muži, který o mne projeví zájem?!" 

„Ne! To nemůžeš myslet vážně! Nemůžeš se někomu oddat bez lásky. Jen proto, že máš vztek..., a že žárlíš, Zephyr." Zatřásla zoufale jejíma rukama. Znala tvrdohlavost a naprostou naivitu své sestry natolik, že jí bylo jasné, že to myslí vážně. 

„Proč bych nemohla?! Muž, kterého miluji..., tedy..., kterého nenávidím, raději obcuje s děvkami. Tak proč nemůžu já dělat totéž?! Jsem pro něj vzduch, tak on pro mě také!" Vyskočila na nohy a rozeběhla se uličkou pryč. Miura si jen povzdechla a rozeběhla se za ní. 

Královna však s bušícím srdcem tiskla ke svému srdci svitek, který hledala tak dlouho. Ona byla jistě ta, která by mohla Varrocka z jeho prokletí vysvobodit. Když ani jeden z nich, neudělá chybu.