Zephyr vyběhla ze dveří králova pokoje a stále ještě se jí třásly nohy vzrušením. Nemohla věřit tomu, co s ní dělal. 

Byla nezkušená, ale poznala, jak moc po ní touží. A přesto si ji nevzal, i když se jí zdálo, že téměř bolestně trpěl. Nerozuměla tomu. Však jí dopřál něco tak vzrušujícího, a sám zůstal neukojený.

 Zadýchaně se opřela o stěnu, v temné chodbě hradu a zavřela oči. Zamilovala se. Byla si jistá, že je jejímu srdci král milý. A ač se o něm říká cokoliv, cítila, že by jí nikdy neublížil. Však k ní byl tak milý a starostlivý. A to, jak se jí dotýkal, a jak ji líbal, svědčilo o tom, že něco cítil. I tím, si byla jistá. 

Nechápala ale potom, proč ji poslal pryč. Proč si ji nevzal, když ona by mu tak ráda své panenství dala? Přitáhla si košili ke krku a zaváhala. 

Třeba si myslel, že po něm netouží? Že to není on, koho by do svého lože přijala? Jiné vysvětlení, jí prostě nepadlo na mysl. Přeci jeho touha, byla zcela patrná. Nemohla přehlédnout, jeho mohutné kopí, tyčící se pod tenkou látkou. I jeho zvýšený dech a třesoucí se hlas a ruce, jí řekli, že byl touhou zcela zmožen. 

Ještě chvíli váhala, pak se ale rozhodla, že se k němu vrátí. Byla přesvědčena o tom, že jen jeho srdce gentlemana, mu bránilo v tom, si ji vzít. 

Neměla ale ani ponětí o tom, proč to udělal. A jak moc by si přál, se s ní milovat. Nebylo to jeho aristokratické vychování, co mu bránilo v tom, si ji vzít, ale strach z toho, že by ji zabil.

 Už dlouhých sto let, se nepokoušel o to, milovat se s jinými ženami, než s konkubínami. I když onomu aktu, se milování zrovna říkat nedalo. 

Desdemona z Hagaru, proklela Osmondovo plémě, a jeho, jako jeho nástupce a krále, to zasáhlo nejvíce. Vstoupila do něj jeho černá duše, a prvních sto let své vlády, se opravdu choval jako jeho otec. 

Jeho srdce a mysl, ovšem byla stále jeho. Muže, kterým byl před tím, a který se ze všech sil, snažil se svým prokletím bojovat. Bylo to ovšem těžké. Desdemonina klatba zapříčinila to, že nebyl schopen jiného uspokojení, než spojení se ženou. Než tím, že si ji vzal. 

Pak ovšem černé Osmondovo srdce toužilo po smrti. Všechny dívky, končily na hranici a na popravišti. Tak, jak tomu bylo před tím, než ho Desdemona proklela.

 Varrock ovšem toužil po tom, onu klatbu zlomit. A i když se mu to zatím nepodařilo, dokázal ji alespoň ovládat tím, že se nechal uspokojovat kněžkami lásky. Snad právě ono nejstarší řemeslo na světě, bylo imunní, proti oné klatbě. 

„Volal jste mne, můj králi?" Vydechl udýchaný Ludvík, když vstoupil do jeho pokoje. Král ho nechal zavolat, a už zřejmě tušil, jaký k tomu bude mít touto dobou důvod. 

„Jistě, Ludvíku," řekl král, aniž by se otočil od okna, „přiveď mi děvku." 

„Jistě, pane. Hned to bude." Zašeptal Ludvík a povzdechl si. Byl už stár, a znal krále ještě jako malé děcko, a jeho prokletí, trápilo i jeho. Však sám ještě pamatoval doby, kdy býval tak veselým a bezstarostným mládencem. Tak moc mu přál, aby se dala klatba zlomit. Proto také přivítal, jeho okatý zájem, o Zephyr z Hagaru. Doufal, že snad ona by dokázala ho milovat.

 Uklonil se, a vyběhl ze dveří. Vůbec si nevšiml, že právě za dveřmi, Zephyr z Hagaru stála, a slyšela každičké slovo. A teprve když jí zmizel z dohledu, rozeběhla se do svého pokoje.