Zephyr učinila, co po ní žádal a opatrně se položila hlavou dolů, na jeho kolena. Byla nyní bezmocná a zcela v jeho rukou, ale ke svému údivu, strach necítila. Spíše naopak. Podivné chvění kdesi uvnitř jejího těla, vystřelující až kamsi mezi její nohy, zdálo se jí nádherné.

Ucítila ruce na svém pozadí. Několik dlouhých vteřin ji hladil po jejím zadečku, a pak udeřil. Bez varování, a bez otázek. Vykřikla, ale pouze z leknutí. Plácl ji ještě několikrát, ani to nestačila počítat, a cítila, jak jí zadeček pálí, ale nepociťovala odporu. Ba ani vzdor ji nepřišel na mysl. Sotva popadala dech vzrušením.

Ano, muž, kterému ležela zcela nahá na klíně, byl samotný král. A byl to muž, kterého se všichni báli, ale ona cítila zcela něco jiného. Strach, to ovšem zcela jistě nebyl.

„Tak už si to budeš pamatovat?!" Řekl náhle chraplavým hlasem.

„A..., ano, můj pane." Vydechla, ale ani se nepohnula. A najednou snad ani nechtěla. Chtěla ještě chvíli cítit jeho blízkost. Toužila po něm, tím si byla jistá. Ač byla nezkušená, onen pocit se nedal s ničím splést.

Začervenala se, když na svém břichu, mezi jeho rozkročenýma nohama, pod tenkou látkou, ucítila cosi tvrdého. Její srdce se roztlouklo ještě hlasitěji.

Náhle ji ale chytil, a posadil si ji do klína. Čelem k němu, seděla obkročmo na jeho klíně, a dívala se mu zblízka do očí. Ona nemravná pozice, vyvolala v ní další vlnu studu. Ale neodtáhla se. Nechtěla. Toužila najednou po tom, aby si ji vzal.

„Proč se červenáš?" Vydechl. Ale moc dobře to věděl. Cítila jeho ztopořený úd pod sebou. Sklopila zrak, to ji ale nedovolil. Nadzdvihl jí bradu prstem. „Věř, že není nic nemravného ani zavrženíhodného na tom, že mé mužství se probudilo k životu. Toužím po tobě, Zephyr. A to tak, jak jsem ještě nikdy po žádné ženě netoužil."

A byla to pravda. Toužil se s ní milovat tak, až se to nedalo snést. Cítil téměř fyzickou bolest, nad tak nesmírnou touhou, ale vzít si ji nemohl. Měl strach, že by jí pak ublížil. A to si najednou nedokázal ani představit.

„Nemyslím si, že by na tom bylo něco odsouzeníhodného, můj pane," zašeptala nesměle, „přeci i já, cítím touhu, jakou jsem nikdy nepoznala." Nevěřícně zatřásl hlavou, a pak zprudka vydechl nad její upřímností.

„Nemáš ze mne strach? Nebojíš se, že tě nechám popravit? Nejsem ti odporný? Jak to, že přede mnou strachy neprcháš, a neposíláš mne do horoucích pekel?! Jsem Varrock, král ze Sheeboornu. Muž, před kterým se třese každý, a jen při vyslovení mého jména, se téměř křižují. Jsem krutý. Nelítostný a zvrhlý vládce. I tvá sestra, se strachy klepe, jen když se objevím blízko ní."

Zephyr zapátrala v jeho tváři a náhle se jí do očí vehnaly slzy. Bylo jí ho líto. A usvědčila se v tom, co už si dávno myslela. Byl osamělý. Ač měl okolo sebe plno lidí, byl sám. Snad jen jeho bratr a matka, ho jistě milovali, ale najednou věřila tomu, že jen bolest z jeho nekonečné samoty, činí ho nelítostným. Odvážila se zvednut ruku a jemně se prsty dotkla jeho tváře.

„Nemyslím si nic z toho, co jste tu řekl, můj pane. Má sestra věří všemu, co je kde psáno..., já však pouze svým očím a svému srdci."