Varrock líbal dívku ve svém náručí. Svíral ji ve svém mohutném objetí a jeho srdce se znovu rozbušilo jako zběsilé.

 Něco tak nádherného, nezažil již tak dlouho. Zasténal do jejích úst, a cítil, jak se jeho kopí probudilo k životu. Tiskl ji ke svému tělu, a bylo mu jasné, že to musí cítit, i přes látku jejich šat.

 A ona se mu nevzpouzela. Poznal, že po něm touží, stejně jako on po ni. Přitiskla se k němu ještě více a znovu zašeptala jeho jméno. 

„Varrocku." Vydechla, a cítil, že se mu zcela oddala. Stala se hadrovou panenkou, v jeho rukou, a kdyby ji nedržel, svezla by se mu k nohám.

 Ta oddanost a její naprostá důvěra v něho, ho znovu ohromila. Neměla z něj strach, ale on věděl, že by měla. On sám měl strach z toho, co cítí. Co chce a po čem touží. Jisté ale bylo, že to nesměl dopustit. Nechtěl ji zabít. Zadýchaně se od ní odtáhl, a zadíval se jí do tváře. 

„Kruci!" vydechl, „Tohle se nemělo stát!" Několikrát se zhluboka nadechl, aby nabyl koncentrace a pak si ji odtáhl, na délku paží. Zamrkala, evidentně překvapena změnou jeho chování. 

„Můj..., můj pane..." zašeptala, když se vzpamatovala i ona. Zčervenala a snažila se pod roztrženou kamizolou, skrýt onen poklad, ze kterého i proti své vůli, prostě nedokázal spustit zrak. 

„Zasloužíš potrestat," zavrčel, „i přes můj zákaz, jsi vyrazila sama do lesů!" Řekl přísně a nahlas polkl. Snažil se nasadit svůj nejpřísnější pohled, ale měl pocit, že jeho hlas ho stejně zradil.

 „Jen..., jen jsem si chtěla zalovit, můj pane." Odpověděla a o krok ustoupila. Najednou se styděla. Však se zachovala jako nějaká lehká děva. Ale její touha, jí zcela přemohla. 

Byl to její první polibek v životě, a přesto cítila, že po jiném, už toužit nebude. Jen po tom, aby ji líbal on. A vlastně ani nechápala, kde se v ní ona odvaha, se mu vzdát vzala. Ale jakoby ji něco nutilo, to udělat. Jakoby to zcela přirozené a žádoucí, oddat se právě jemu. Muži, ze kterého mělo strach celé království, už více jak dvě století. 

„Zalovit?!" zahromoval, „Přísně jsem ti zakázal, opouštět hrad samotné! Potrestám tě!" 

„A..., a jak? Necháte mne popravit, můj pane?" Vypadlo z ní, aniž by snad sama chtěla. Snad si to sama ani nemyslela, jen kdesi v koutku mysli, jí stále strašilo Miuřino varování.

 „Popravit?!" vydechl a zamračil se, „Asi bych měl! Ale potrestám tě jinak!" 

„Jak?" 

„Tak..., jak muži trestají neposlušné ženy, už od pradávna! Nařežu ti na holou!"

 „Na..., na holou?" polkla a znovu ji polila červeň, „A..., ale...,můj pane..." Představila si, jak před ním obnažuje své pozadí, ale proti své vůli, pocítila mezi nohama zvláštní svíravý pocit, „ne..., nemůžu se před vámi obnažit." Dostala ze sebe, ale věděla, že na to právo má. A že snad sama ani netouží po ničem jiném, jak to udělat. Ovšem při zcela jiné situaci. 

„Samozřejmě že můžeš!" procedil skrz zuby přísně, „A taky to uděláš! Jestli opravdu nechceš skončit na hranici, tak se mi nevzpouzej! Víš vůbec..., že kdybych přišel jen o pár minut déle, mohla jsi být mrtvá?!" Zahromoval, a při té představě, dostal na ni ještě větší vztek. 

Pak už se jí na nic neptal. Popadl ji do rukou, jakoby snad ani nic nevážila a přehodil ji přes sedlo svého koně, jako pytel brambor. 

Ano, měl chuť zmrskat to její pozadí, aby si zapamatovala, že jemu se vzpouzet nemá. A taky to udělá. Ještě dnes si dopřeje alespoň jednu z rozkoší, když si nemohl vzít její tělo. Dopřeje si pohled na její nahotu.