Varrock přehlédl její tělo pohledem a zamračil se. Kdyby přišel o pár chvil později, mohlo být už pozdě. Její poprsí bylo odhaleno. Kamizola roztržena a pásek od kalhot uvolněn. Nechybělo mnoho, a ti muži by se jí zmocnili. 

Po těle mu přejel mráz, když si to představil, a ani nevěděl proč. Stál, díval se dolů, jak se tiskne k jeho hrudi, a cítil její radost a úlevu z toho, že ho vidí. Už to, bylo pro něj něco zcela nového.

 Každá jiná dívka, by v její situaci utekla. Ač by on byl jejím zachráncem, stejně by před ním strachy prchla, nebo se raději vzdala banditům. Ještě se mu nestalo, aby nějaká žena, s úlevou a štěstím, vyslovovala jeho jméno. Když, tak jedině s odporem a strachem. 

Však moc dobře věděl, že matky v celém jeho království, své dcery zohavují a mrzačí, jen proto, aby si je nevybral. Aby po nich nezatoužil. Aby nemohli skončit v jeho smrtícím objetí. Tato dívka, ale zřejmě onen názor nesdílela. Tiskla se k jeho široké hrudi a jemu se rázem rozbušilo srdce, jako na poplach. Váhavě si ji přitiskl ke svému tělu.

 „Už je to v pořádku. Neplač," zašeptal, a sám ani nepoznával barvu svého hlasu, „nedovolím, aby ti někdo ublížil." Řekl, a ke svému údivu, to myslel vážně. 

„Já..., už..., už nemám strach, Varrocku." Vydechla do jeho kabátce, a pak váhavě zvedla k němu obličej.

 Střetl se s jejím pohledem, a nahlas polkl. Jeho jméno, vyslovené z jejích úst, ho téměř vzrušilo. Ještě nikdy, ho tak žádná žena neoslovila. A jemu se to líbilo. 

Líbila se mu hebkost a měkkost jejího těla, které se k němu stále tisklo. Několik dlouhých a nekonečných vteřin, se díval do jejích černých očí a pak se sklonil. Aniž by snad sám chtěl, ale nedokázal odolat těm rudým rtům, které ho přímo vyzvaly k tomu, aby je políbil.

 Dotkl se jich lehce a měkce, jakoby čekal, že se odtáhne. Jakoby věděl, že ji konečně dojde, kdo je, a že s hrůzou uteče. To se ale nestalo. Naopak, polibek mu vrátila.

 Jejich sladkost a měkkost, ho zcela uchvátila. Polibek prohloubil, a Zephyr slastně vydechla mezi jeho rty. Chytil ji tedy oběma pažemi a začal je drtit svými tak, jak ještě nikdy. 

Už si ani nepamatoval, kdy naposledy nějakou ženu líbal. Kdy takto držel nějakou ženu v náručí a tak moc toužil po tom, aby i ona toužila po něm. Naposledy snad okusil kouzlo ženského polibku před více, jak dvě stě lety. Ještě tehdy, když byl živ. Ještě před tím, než Desdemona vyřkla svou klatbu. Od té doby, onu slast už nezažil.

 Ano, v jeho posteli vystřídalo se mnoho žen, a Conrad měl pravdu, když říkal, že poslední dobou, je to ještě častější, ale bylo to proto, že toužil po ní. Proto, aby ukojil svou neutuchající touhu, po této ženě. 

Jenže ony ženštiny, byli jen lehké děvy, které měl jen na ukojení svých tělesných potřeb. S nimi se nelíbal. S nimi se nemiloval, ani je nehýčkal ve svém objetí. Od nich chtěl jen jedno. Aby udělali svou práci a ukojili ho. 

Lehké děvy. Konkubíny a nevěstky, to byli také jediné ženy, které mohl mít. Možná že byl proklet a snad byl samotným ďáblem, alespoň ve svých očích, ale nebyl jako jeho otec. 

Zprvu snad. Ono prokletí, ho předurčovalo k tomu, aby ho černá duše jeho otce zcela ovládla a choval se jako on. Jenže to on nechtěl. Každá dívka, se kterou se miloval, pak skončila na hranici.

 Dlouhých sto let tomu tak bylo, než přišel na to, že jen lehké děvy, které se oním řemeslem živily, ho nenutili k tomu, to udělat. Je netoužil zabít. 

Sám nevěděl, proč tomu tak je, ale od té doby, se už více jak sto let, ženám vyhýbal. V jeho posteli končily už jen lehké ženy, a milostný akt, tak degradoval na pouhý chtíč. Na pouhé ukojení svého těla. Nikdy se nepokusil o to, ukojit i je. Nikdy je nelíbal. Nikdy je nesvíral ve svém objetí. Ony prostě jen vykonali svou práci, a pak je prostě vyhodil.