Zephyr se skláněla nad mrtvou srnou, kterou skolila jedinou ranou přímo do srdce, když zaslechla dusot kopyt. Během chvíle, ji obklopili tři muži na koních a jejich výzor, nevěstil nic dobrého. Zcela jistě to byli nějací bandité. Přes obličej měli šátek a jejich pichlavé pohledy, ji přesvědčili o tom, že je zle. 

„No né?!" zaskřehotal jeden z nich, „Taková křehotinka a sama v lese?! Bůh nám dopřál povyražení, chlapi!" zašklebil se na další dva a všichni se zlověstně rozesmáli. 

„Odejděte!" vykřikla Zephyr a srdce se jí rozbušilo jako na poplach, „Jestli je vám život milý, tak zmizte! Jsem hostem na králově dvoře a..." Hlasitý smích, však přerušil její slova.

 „Ty, a hostem u krále?! Nenech se vysmát! Král nehostí na svém hradě osoby ženského pohlaví. A zvlášť ne, tak pěkné, jako jsi ty. Už dávno, bys byla jeho! Zprznil by tvé tělo, a pak by tě nechal pěkně uškvařit na hranici!" Řekl jeden z nich a seskočil z koně. Ostatní dva následovali hned jeho příkladu. Když vykročili k ní, začala Zephyr vyděšeně couvat. 

„Ne, prosím." Zašeptala, když pochopila, co chtějí učinit. Jeden z nich už odhodil svůj opasek a povolil si přezku svých kalhot. 

„Ale jo, krasotinko! Pěkně si užijeme. A není nikdo, kdo by nám v tom mohl zabránit." Přiskočil k ní a povalil ji na zem. 

Jedním trhnutím odhalil její výstřih a odhalil její poprsí. Zephyr křičela a házela sebou. Kousala a škrábala, ale nic ji to nebylo platné. Další dva ji přidrželi, a onen muž, se začínal sápat po jejích kalhotách. 

Vykasal její koženou kamizolu a roztrhl přezku jejího opasku. Pak sáhl mezi její nohy a Zephyr vykřikla. Její výkřik, však zanikl v hustém porostu lesa a kolem se nesl jen skřehotavý smích oněch barbarů. Dva ji vší silou drželi, a jeden se jí snažil zbavit za každou cenu jejího oblečení.

 „Ne! Prosím! Prosím ne!" křičela, co ji síly stačili, „Varrocku!" vyšlo z jejího hrdla zvolání. Snad ani nevěděla proč zrovna jeho jméno, přišlo ji v tu chvíli na mysl, ale zakřičela ho několikrát.

 V tom se muž, sklánějící se nad ní, se podivně zašklebil a ztuhl. V jeho srdci vězel šíp a jeho hruď se začala barvit krví. Druzí dva ji pustili a tasili meč. Na koni opodál, stál král. 

Zephyr se vyděšeně dívala na divadlo, které se pak odehrálo před jejíma očima. Všechno se ale seběhlo tak rychle, že nestačila ani postřehnout, když seskočil z koně a oba muži se na něj rázem vrhli. 

Neměli však jediné šance. Varrock se několikrát ohnal svým mečem, a oba padli mrtvi k zemi. Zephyr polkla, když se král postavil. Nikdy neviděla boj na vlastní oči. A bylo jí jasné, že ty dva, nebyli pro něj žádnou hrozbou. 

Jeho vysoká a statná postava se tyčila opodál, a tehdy Zephyr automaticky vyskočila na nohy a vrhla se k němu. Byla tak ráda, že ho vidí. Po tvářích se jí začali kutálet slzy, a nedokázala jim zabránit. Zachránil ji. Věděla, že kdyby nepřijel, ti muži by ji jistě zabili. 

Ono vědomí, spustilo její emoce a Zephyr se s úlevou přitiskla k jeho hrudi.