„On je tak sečtělý. Tak vzdělaný a pozorný. Je úchvatný a milý..." rozplývala se Miura už nejméně půl hodiny, nad Conradem, „je úplně jiný, než král. Člověk by ani neřekl, že jsou bratři."

 „Je to jako u nás, sestřičko. Nikdo by také neřekl, že jsme dvojčata," zamračila se Zephyr, „stále mu křivdíš. Nepřijde mi tak hrozný, jak o něm ty mluvíš."

 „Né?! Jsme tu již téměř čtrnáct dní, a kolikrát s námi král promluvil? Viděla jsi ho někdy se usmát? Zažertovat? Projevit jakýkoliv zájem? Zatím jsem viděla jen to, jak umí být nevrlí, přísný a neústupný, ke svým poddaným."

 „Je to král, Miuro. Má spoustu povinností. Nemůže se svými poddanými žertovat. A pak..., mám spíše pocit, že je osamělý." Zašeptala Zephyr a sklopila zrak. 

„No né! Neříkej, že se ti král líbí?!" vykřikla Miura udiveně a chytla ji za ruce, „Líbí, že ano? Poznám to, Zephyr. Jsme možná rozdílné, ale stále jsme sestry, a tak jak mne, okouzlil Conrad hned při prvním setkání, cítím, že tebe okouzlil král."

 „Možná. Jedno je ale jisté. Jak praví starý pergamen, adresován Desdemonou z Hagaru, své dceři..., každá prvorozená dcera, se po všechny generace, až do skonání věků, bude potýkat s oním prokletím." 

„Alespoň budeš mít jistotu, že tě muž, který si tvé panenství vezme, miluje."

 „A co když lásku nikdy nenajdu? To navěky zůstanu starou pannou? A nezapomeň, že i já, musím milovat jeho, Miuro," zamračila se Zephyr a zadívala se z okna, „můj osud je zpečetěn. Nikdy nepoznám rozkoš tělesnou. Tedy mi nezbývá nic jiného, jak se věnovat jediné rozkoši, která je mi dopřána. Lovu!" otočila se na sestru, „Zajedu si na lov!"

 „Zephyr! Zahráváš si s ohněm! Víš, že ti to král zakázal! A pak, brzo se setmí!" Ale Zephyr jakoby ji neslyšela. Umíněně se převlékla, a pokradmu vyrazila do stájí.

 Jenže když procházela přes nádvoří, směrem ke stájím, král stál u okna korunního sálu, a zamyšleně se díval ven. 

„Kruci! Ta holka si koleduje!" Zaklel a pevně stiskl parapet okna.

 „Okouzlila tě," zasmál se Conrad, když si všiml jeho pohledu, „Znám tě, bratře. Nikdy jsi nebyl tak nesvůj, jako posledních čtrnáct dní. Zalezla ti pod kůži. Líbí se ti její prostořekost a nevinnost. Její živočišnost. A její přirozená zvědavost a vzpurnost. Nehledě na to, že jsi zcela odzbrojen, její naivitou a vrozenou zvědavostí." 

„Hloupost!" zabručel Varrock naštvaně, „Studuješ snad právě psychiku duše? To jen mé tělo na ní reaguje, což je zcela přirozené!"

 „Ano, ano," zasmál se Conrad nahlas, „sebe o tom přesvědčuj. Mě ale nepřesvědčíš. Přeci jen tě znám více, jak dvě stě let, a způsob tvého chování, mi prozradil mnohé."

 „Mého chování?! Co tím kruci myslíš?! Moc ležíš v těch svých knihách, bratře! Není v tom nic jiného, jak chtíč. Přirozená potřeba těla, která se dá lehce vyléčit milenkami."

 „Jo?! Střídají se ve tvé posteli každý den, jak jsem si všiml. A žádné se ještě nepodařilo, ji vyléčit. Dokonce už nemáš čas ani chuť pořádat popravy oněch ženštin. A to je na pováženou..." zažertoval Conrad. Moc dobře věděl, co si může ke králi dovolit. A jako svému bratru, v soukromí, nechával mu Varrock prostor. 

„Tobě možná Miura z Hagaru zcela popletla hlavu, ale moje, stále ještě pevně sedí na mém krku," zavrčel a otočil se k odchodu, „a nyní ti to dokáži. Vyrazím za ní, a pořádně ji vyčiním. Potrestám ji. Nebude porušovat mé zákazy. Zephyr z Hagaru potrestám, za její neposlušnost." 

„Jistě!" vydechl Conrad do ticha, když král dávno vyrazil ze dveří, „Sám jsem zvědav na to, jak ji potrestáš, bratře."