Rok 1426

Z nádvoří hradu Sheeboorn, vyrazil průvod smrti. Podivné a děsivé procesí, bylo provázeno davem čumilů a přihlížejících, který je doprovázel až na samotné popraviště. 

V čele procesí se vlekl upachtěný mnich, brblajíc své modlitby a za ním následoval kat a královy pohůnci, v šedých kápích. Mezi nimi, ve voze taženém koňmi, seděla v kleci mladá dívka. Byla nahá, špinavá a rozcuchaná, a její tělo vykazovalo už značných známek mučení. Svázané ruce měla přivázány nad hlavou k železné obruči, a její oči vzhlíželi vzhůru, k hradbám.

 Na jedné z hradeb, stál sám král Osmond ze Sheeboornu a se spokojeným výrazem ve tváři, sledoval to divadlo. To on byl strůjcem všeho zla a jeho záliba v popravách, naháněla hrůzu jeho poddaným. A vyžíval se zvláště v popravách krásných dívek, které se mu odmítli podvolit. 

Právě jako ta, kterou právě procesím vezli na popraviště. Paní Desdemona z Hagaru. Odmítla být králi po vůli a podvolit se jeho zvrhlostem. Raději volila smrt, než skončit na loži jejich krutého pána.

 „Proklínám tě, Osmonde ze Sheeboornu!" vykřikla, když šlehnutí bičem, dopadlo na její obnažená záda, „Proklínám tě na věky věků! Budiž navždy zatracen! Do prvního úplňku, sejdeme se v pekle! Zemřeš!" Další šlehnutí bičem dopadlo na její tvář. 

„Mlč, ty čarodějnice!" Zavrčel jeden z biřiců a notně ji praštil do obličeje.

 „A proklínám tvé plémě! Tvou krev! Proklínám tvé království! Budiž navždy prokleta tato zem a všichni kdo v ní pobývají!"

 „Ach můj bože!" rozplakala se žena, nad tím strašlivým pohledem. Královna matka, Amaria ze Sheeboornu, stála po boku svých dvou synů, schována pohledu přihlížejících. „Kdy tohle skončí? Neměla bych to říkat, ale nenávidím vašeho otce."

 „Věru můžeš, matko. Cítíme to stejně! To on, by měl zhynout na hranici!" Procedil skrz zuby Varrock ze Sheeboornu, starší, ze dvou synů, a objal ji okolo ramen.

 Amaria utřela uslzenou tvář, a vzhlédla ke svým synům. Oni byli jedinou její útěchou, když její manžel byl snad samotný ďábel. 

Varrock, starší z nich, dovršil právě pětadvaceti let, a i se svým o dva roky mladším bratrem Conradem, ji před otcem mnohdy chránil svým tělem. Byli jedinou její útěchou a světlem, v jejím životě. 

Její manžel byl krutý, a nerozpakoval se mnohdy udeřit ani svou ženu. Ovšem do té doby, než jejich synové dospěli. Hlavně Varrock, byl ten, který se otci vždy postavil na její obranu. 

„Ubohá žena," zavzlykala královna, „chápu její bolest a hněv, ale ono prokletí..., mám strach."

 „Budeš dobrým králem, až ten bídák zhyne!" Řekl Conrad směrem k bratrovy, snad aby ulevil matčině strachu. Amaria stiskla Conradovu ruku a přikývla. 

Měl pravdu. Varrock byl silný a zdatný bojovník. A byl spravedlivý a citlivý. A na rozdíl od svého otce, měl srdce na správném místě. 

Ani jeden z nich, však netušili, že ona strašlivá kletba, se do puntíku vyplní. Hned při následujícím úplňku, zemřel král Conrad ze Sheeboornu. Nikdo pro něj netruchlil. Všichni poddaní, se radovali nad tou zprávou. 

Na rozdíl od krále, královnu a její syny milovali. Ovšem proroctví vyslovené Desdemonou z Hagaru, zasáhlo i je. Snad ani ubohá Desdemona, nevěděla, co činí. Ovšem klatba vyslovená při popravě, se nikdy neminula účinkem. 

„Král je mrtev! Ať žije král!" Volal radostně lid, když nastoupil Varrock na trůn. 

Jenže od toho okamžiku, se klatba začala naplňovat.